Mám o dva roky mladšího bratra a vyrůstali jsme prakticky jen s mámou. Náš otec s námi nikdy ani nebydlel, skoro ho neznáme, a potom, co se bratr narodil, se s námi úplně přestal stýkat. Pak byl dokonce jeden čas ve vězení a teď už o něm vlastně kolik let nemám žádné zprávy. Nijak mi to nechybí, ale mám jiný problém.
Těžké dětství
Spousta rodin funguje bez otce, ale naše máma to moc nezvládala. Hodně pila, věčně byla bez práce, měla dluhy, několikrát jsme se stěhovali. Když byla opilá, byla na nás někdy opravdu zlá, jako kdyby si na nás vybíjela nějakou zlost za to, že se jí život nevyvedl. Přitom byla vyučená a práci by sehnala, ale neměla ani moc zájem ji hledat, radši se opíjela a nadávala nám. Samozřejmě to u nás doma vypadalo hrozně, takže se u nás začala objevovat sociálka.
Pěstounská rodina
Nakonec to dopadlo tak, že nás s bratrem odebrali a skončili jsme v pěstounských rodinách, ale každý v jiné. Na jednu stranu to bylo fajn, měli jsme se mnohem líp, ale na druhou to byl stejně šok, hlavně že jsme najednou s bratrem nebyli spolu. Naštěstí se náš vztah udržel a dneska jsme zase v kontaktu a výborně vycházíme. S mámou je to horší, je to už téměř troska, alkohol jí zničil zdraví i mozek.
Kvůli matčině alkoholismu skončili s bratrem v pěstounské péči.
Vlastní dítě
Já sama jsem nakonec vystudovala, mám i maturitu, a pak jsem nastoupila do práce. Tam jsem se seznámila s jedním kolegou a za dva roky jsme se vzali. Máme malou dceru, s kterou jsem na rodičovské dovolené. Mohla bych být úplně spokojená, problém je v tom, že mám pořád strach, že mi sociálka dceru taky sebere.
Neustálý strach
Bojím se, že nemám pořád dost uklizeno nebo že dceru nevychovávám dost dobře, bojím se na ni zvýšit hlas, když třeba jde k horké troubě, tak se úplně bojím křiknout, že tam nesmí, aby to nevypadalo, že na ni křičím a že péči nezvládám. Pořád se bojím, že si někdo něco najde a pošle na mě sociálku. Když je doma manžel, tak je to lepší, ale když jsem sama doma s dcerou, tak je to hrozné. Jsem pořád ve stresu a bojím se každých kroků na chodbě. Pokaždé, když někdo zazvoní, tak se mi úplně zastaví srdce hrůzou, že už jdou pro moji dceru. Přitom je to jen pošťačka nebo sousedka.
Trauma z dětství
Je mi jasné, že to je následek traumatu z dětství. Rozumem vím, že k odebrání není důvod. Manžel pracuje, máme peníze na nájem i všechny potřebné věci, nemáme dluhy, ani jeden z nás nepije. O dceru se starám ráda, manžel je na ni hodný, oba ji milujeme, myslím, že jí nic nechybí. Udržuju domácnost, jsme vlastně úplně normální rodina a asi nikoho by nenapadlo, co mě straší. S nikým jsem o tom nemluvila, ani s manželem nebo s bráchou, ale ten stres mě hrozně zmáhá.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
