Bez závazků

S přítelem jsme spolu téměř deset let. Jemu je 36 let, mně o čtyři roky méně. Oba máme zajímavou a dobře placenou práci, navíc ve stejném oboru. Poznali jsme se jako kolegové v jedné nadnárodní společnosti. Když jsme spolu začali chodit, dala jsem výpověď a teď pracuji externě pro několik různých firem. Máme se dobře, rozhodně finančně nestrádáme. Oba aktivně sportujeme, hodně cestujeme a snažíme se v našem oboru dále vzdělávat. Oběma nám tento životní styl vyhovoval, tedy až doteď.

Dohoda

Už na začátku našeho vztahu jsme si řekli, že děti mít nebudeme, že můžeme šťastně žít i bez nich. Ani jeden z nás nepochází z funkční rodiny. Přítel vyrůstal bez otce, moji rodiče se rozvedli, když jsem chodila do třetí třídy. Shodli jsme se i na tom, že se nebudeme brát. Já jsem za tu dobu názor nezměnila.

Všechny moje kamarádky už děti mají. Občas s nimi někam zajdu nebo jejich ratolesti občas pohlídám, ale mateřský cit se ve mně rozhodně neprobouzí. Naopak, když se z podobné návštěvy nebo akce vrátím domů, užívám si ten božský klid. Jsem si naprosto jistá, že být matkou není mým životním posláním. Dokonce jsem se přistihla při pocitu, že se mi některé děti hnusí.

Dilema

Nedávno začal přítel s tím, že vlastně není úplně špatné být rodičem, že by každý měl mít nějakého svého pokračovatele. Kroužil kolem a kolem a nakonec z něj vypadlo, že on by děti mít chtěl. Já zatím předstírám, že si tak velký životní krok musím ještě promyslet, a lžu mu, že se mateřství nebráním. Přítel je vážně skvělý chlap, jsem si jistá, že lepšího nenajdu. Je mi jasné, že když odmítnu mít děti, tak zřejmě půjdeme od sebe. Nechci ho ztratit, ale zase nemůžu úplně ignorovat svoje pocity. Náš vztah bych moc ráda zachránila, ale u mě přes dítě prostě nejede vlak. Může se stát, že změním názor, když se dítě narodí? Nebo mám říct příteli vše na rovinu a smířit se s rozchodem?

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.