Touha po dítěti
S přítelem jsme spolu žili tři roky, když jsme se rozhodli mít dítě. Mně táhlo na třicet, přítel je o tři roky starší. Máme byt, sice na hypotéku, ale rozhodně nás její placení nijak nestresuje. Přítel pracuje v hodně perspektivním oboru, takže díky jeho nadstandardním platům, máme našetřenou velkou finanční rezervu. Prostě jsme byli na dítě připraveni ve všech směrech. O našich plánech jsem se svěřila své matce. Tím bohužel náš vztah skončil.
S přítelem jsme se rozhodli mít dítě.
Nenávistná slova
Máma mi řekla, ať to rozhodně nedělám, že dítě mi jen zkazí život. I když do mě neustále vandrovala, můj mateřský pud byl silnější. Tehdy jsem se ani nezamýšlela nad tím, co její nenávistná slova o dětech vlastně znamenají. Takže i já, jako její dítě, jsem jí zkazila život?! Když jsem po necelém půlroce otěhotněla, byla, hned po příteli, první, komu jsem to zavolala. Nečekala jsem nadšení, ale to, co jsem si vyslechla, mě hodně ranilo. Do telefonu mi řekla, ať ji tohle radši ani neříkám, že tuhle zprávu vůbec nechce slyšet, ať to ani nevyslovuji. Můj život tím prý skončil a ona končí se mnou. Položila telefon a od té doby se mnou nechtěla vůbec mluvit. Po tátovi jsem jí vzkázala, že jsou mi ty její slova jedno, že dítě chci a nejsem takový sobec jako ona. Bylo to samozřejmě zbytečné, ale zklamání z jejího chování jsem musela nějak ventilovat.
Zázrak se nekonal
Narodil se nám krásný, zdravý chlapeček. Počítala jsem s tím, že máma do porodnice nedorazí a celkově neprojeví žádný zájem. Sice jsem tajně doufala, ale rozum věděl, že žádný zázrak se v tomto směru konat nebude, přestože jsem její jediné dítě, takže se jí narodilo první vnouče. Pochopila jsem, že všechna ta hnusná slova myslela vážně. Mrzelo mě, že se neozval ani táta. Vím, že máma ho celý život psychicky terorizuje a úplně do všeho, co dělá, mu mluví, ale mohl napsat aspoň smsku. I když mi to bylo líto, snažila jsem se zklamání z chování rodičů potlačit. Byla jsem šťastná z narození syna a říkala jsem si, že teď už mám svojí vlastní a lepší rodinu.
Ani narození syna celou situaci nezměnilo.
Bez babičky
Dnes je synovi rok a ani jeden z mých rodičů ho ještě neviděl. Nejsem s nimi vůbec v kontaktu. Tátovi občas pošlu zprávu s fotkou jeho vnoučka, ale vůbec na to nereaguje. Je mi ho líto, že nedokáže žít svůj vlastní život. Když jsem měla čas o tom všem přemýšlet, vynořily se mi vzpomínky na dětství, jak mi matka občas předhodila, že jsem se vůbec neměla narodit, že jí dělám jen starosti. Nechápu tu její zlost a nenávist vůči dětem. Babička, její matka, na mě byla vždycky moc hodná. Navíc já jsem rodičům nikdy nedělala žádné problémy. Občas se celou situací trápím a je mi líto, že syn nemá druhou babičku, ale pak si vždycky řeknu, že je lepší, že nejsme v kontaktu, protože byla schopná, až bude větší, mu nějak slovně ublížit.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
