Nechutné „omyly“

Brali jsme se po roce známosti, protože jsem byla v jiném stavu. Dítě jsme plánovali, takže nešlo o vztah z donucení. Naopak, těšila jsem se, že budeme rodina a věřila, že manžel bude skvělý otec. Když jsme se poznali, dal si občas jedno, dvě piva. Holdovat alkoholu ve větším množství začal, když jsem čekala naše první dítě. Každý den po práci se stavil v hospodě na čtyři piva. Dnes máme dvě děti a manžel se vrací domů ve stavu, kdy o sobě vůbec neví. Dost často ho některý z jeho „kamarádů“ přivede. Usíná na různých místech, zvrací, ale nejhorší je, že nedokáže ani trefit na toaletu, takže pomočil dětský pokoj, ložnici, o rozích v chodbě či koupelně ani nemluvím. Všechny ty jeho „omyly“ samozřejmě vytírám a čistím já. Nechová se agresivně, většinou hned poté usne. Ráno si nic nepamatuje, a když mu popisuji, co dělal, tvrdí, že to není možné, že to schválně přeháním, jen abych mu mohla nadávat.

Ostuda před kamarády

Největší ostuda byla, když jsme byli se známými na dovolené. Měli jsme pronajatou chatu a můj manžel se tam opět strašně opil a přede všemi močil na jídelní stůl. Snažila jsem se ho zadržet, ale dost hrubě mě odstrčil. Nemusím asi zmiňovat, že byli všichni v šoku. Hrozně jsem se za něj styděla. Na druhou stranu mi pomohlo, že jeho příšerné chování viděli i ostatní. Chlapi mu to hned druhý den řekli a své si vyslechl i od jedné mojí známé. Ta mu na rovinu řekla, co si o něm myslí. Od té doby se trochu zklidnil a vrátil se ke svým obvyklým čtyřem pivům denně, ale stejně čekám, kdy to zase přijde. Snažila jsem se s ním o tom mluvit, prosila ho, aby vyhledal odbornou pomoc, ale to odmítá.

Ponížení

Když má dojít na intimnosti mezi námi, snažím se z toho vyvléknout. Je mi z manžela fyzicky i psychicky špatně. Vnímám ho spíš jako spolubydlícího. Často přemýšlím nad rozvodem, ale rodina i známí mi říkají, ať to nedělám. Argumentují tím, že mi dává peníze a nebije mě. Prý nikdo není dokonalý a může být i hůř. Oni si nedovedou představit, jak se cítím. Je to pro mě určitý druh ponížení, když po něm uklízím a on, místo aby se ráno omluvil, se ke mně chová ještě arogantně. Kdybych byla sama, dávno bych od něj odešla. Děti ho ale mají rády. Jsou ještě malé a samozřejmě netuší, co se děje doma po nocích. Jak s takovým chlapem vydržet?

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.