Seznámení
S přítelem jsme se seznámili na zábavě přes společné známé a hned mezi námi přeskočila jiskra. Znovu jsme se sešli už dva dny po zábavě a začali spolu chodit. Po pár měsících mě přítel pozval k sobě na návštěvu s tím, že tam budou i jeho rodiče. Do té doby jsme se scházeli venku, nebo když jsme chtěli mít soukromí, tak u mě, ale bydlela jsem ještě s rodiči, takže jsme si museli vyhlédnout chvíli, kdy naši nebudou doma. Jinak naši samozřejmě přítele znali a chovali se k němu (a pořád chovají) normálně, přátelsky.
První návštěva
Přítel bydlel taky s rodiči v rodinném domku, měl tam patro, ale třeba kuchyň tam byla jenom jedna a v ní samozřejmě vládla jeho máma. Jeho rodiče věděli, že přijedu, aspoň přítel mi to tvrdil. Když jsem tam dorazila, byli doma, ale ani mi neodpověděli na pozdrav, natož aby mi podali třeba ruku. Ztratili se do pokoje a partner mě vzal radši k sobě nahoru. Nepřichystali ani žádné pohoštění, ne že bych to nějak vyžadovala, ale když přijde návštěva, tak je to přece normální. Byla jsem z toho dost překvapená, ale přítel říkal, ať si toho nevšímám.
Na návštěvě u rodičů si musí vystačit sami.
Ignorace
Když jsem tam pak ještě občas přijela, nic se nezměnilo. Nikdy se mnou nepromluvili, neodpověděli na pozdrav. Jeho otec (je sice nevlastní, ale vychovával přítele odmalička, takže ho bere jako tátu, jeho pravý táta už je dávno po smrti) se na mě dokonce díval tak, až jsem měla pocit, že mě vyloženě nenávidí. Když jsem to příteli říkala, odpověděl, ať si to tak neberu, že jeho táta prostě takhle kouká pořád. Když jsem tam byla někdy přes víkend, tak jeho máma za celou dobu neudělala žádné jídlo, nevím, co sami jedli, byli celý víkend zalezlí ve svém pokoji a my jsme se s přítelem o sebe museli postarat sami. Nevadilo mi něco pro sebe a přítele uvařit, ale být na návštěvě a zažívat takové chování je fakt zvláštní.
Nezájem o vnouče
Samozřejmě jsem se tam necítila dobře a přítel to věděl, proto jsme se nakonec rozhodli, že si pořídíme vlastní bydlení. Vzali jsme si hypotéku a už přes rok bydlíme ve svém, teď čekáme miminko. Jeho rodiče mě dál ignorují, ani novinka o dítěti je vůbec nezajímala, nijak nereagovali, nechtěli ani slyšet, kdy se miminko narodí, co to bude, nic je nezajímalo. Když s nimi chceme něco probrat, musí to řešit přítel, protože se mnou se prostě nebaví.
Nepochopení
Vůbec to nechápu. Nikdy jsem neměla s lidmi žádný problém, před přítelem jsem měla jednu vážnou známost, a i když náš vztah nakonec nedopadl, z různých důvodů, s jeho rodinou jsem vycházela vždycky dobře. I náš vztah s přítelem je dobrý, tak by mohli být jeho rodiče spíš rádi, zvlášť když příteli zkrachovalo přede mnou už víc vztahů. Někdy si říkám, jestli to nebylo právě kvůli přístupu jeho rodičů. Taky mě trochu mrzí, že to přítel nijak neřeší. Bere to jako fakt, že se rodiče takhle chovají, a nenapadne ho s nimi třeba promluvit. Když jsem na to téma začala, vždycky řekl, ať si to neberu osobně, že jsou prostě takoví.
Nečekám ani, že se to změní po narození našeho dítěte. Ale jejich chování je pro mě nepochopitelné a někdy mám strach, aby to nemělo vliv i na můj vztah s partnerem. Je mi divné, že mu snad takové chování přijde normální. Doufám, že se jednou něco takového neprojeví i u něj…
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
