První láska

Vyrůstala jsem jako jedináček v úplně normální, spořádané rodině. S rodiči jsem vždycky vycházela dobře, ve škole jsem byla dobrá žákyně. Dostala jsem se bez problémů na střední školu. Ale když jsem byla v druháku, zamilovala jsem se do kluka, který koketoval s drogami. Byla to moje první láska, slepá a bezhlavá. Když jsem se dozvěděla, že bere drogy, nejdřív mě to vylekalo, ale on mě přesvědčil, že o nic nejde, že je to naopak skvělá zábava. Byla jsem zamilovaná a nezkušená, tak mi tím vlastně začal imponovat.

Drogy

Nakonec jsem zkusila pervitin s ním. Postupně samozřejmě přišly problémy ve škole, přestávala jsem se učit, přestávala jsem tam chodit. Rodiče z toho byli nešťastní, nejdřív vůbec nevěděli, co se děje. Potom už to věděli, ale nic nezmohli. I když se mi snažili pomoct, kradla jsem jim peníze a utíkala z domova. Několikrát mi zařídili léčebnu, ale pokaždé jsem utekla zpátky na ulici. Po celou dobu jsem byla se svým přítelem, z kterého už byl regulérní narkoman a bezdomovec. Zpětně nechápu, co jsem na tom všem viděla, ale rychle jsem se stala závislou a pak už je člověk v pasti.

Těhotenství

Rodina nade mnou nakonec po několika neúspěšných pokusech o léčbu zlomila hůl. Zůstala jsem na ulici, a můj přítel, který mě tam dostal, mě jednou beze slova opustil. Ani nevím, co se s ním nakonec stalo. A v té době jsem otěhotněla s náhodnou známostí, klukem, který se mě na pár dní ujal. Nevěděla jsem ani jeho příjmení. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, bylo mi jasné, že si dítě nemůžu nechat. Co bych si s ním na ulici počala? Nic jsem neměla, neměla jsem kam jít, s rodinou už jsem neměla žádný kontakt. A na ulici není nikdo pro nikoho přítelem, je to boj o přežití.

Babybox

Snažila jsem se drogy omezit a co nejvíc jíst, ale můj životní styl měl stejně k ideálu daleko. Porodila jsem sama v přístřeší, kde jsem tehdy bydlela, byl to malý chlapeček, ale měl se k světu. Jakmile jsem mohla chodit, odnesla jsem ho do babyboxu, tenkrát to byla docela novinka, o které jsem se dozvěděla od terénní pracovnice. Překvapivě rychle jsem se zotavila a pokračovala v životě na ulici.

Poslední šance

Pak jsem ale jednou zkolabovala a skončila v nemocnici. Tam mi řekli, že pokud nepřestanu s dosavadním životem, do pěti let zemřu. To pro mě byl konečně impulz, abych se sebou začala něco dělat. Nastoupila jsem na léčbu a tentokrát ji dokončila. Celé to trvalo několik let. Ale podařilo se mi to, nakonec jsem si i dodělala maturitu a znovu navázala vztah se svými rodiči, kteří byli samozřejmě šťastní, že to dobře dopadlo.

Smutné tajemství

Potom jsem se v práci seznámila se současným manželem, dnes jsme úplně normální rodina, máme dva syny. Nikdo o mém předchozím těhotenství neví, ani manžel, ani rodiče. Ale pro mě není den, abych na syna nemyslela. Věřím, že je v dobré rodině a má se dobře, dneska už je to puberťák. Dala jsem mu šanci na lepší život, než bych mu tenkrát mohla sama nabídnout. Ale zároveň jsem zklamala, pořád si říkám, že to šlo řešit i jinak, že jsem se třeba mohla svěřit rodičům a nechat dítě u nich. Takhle už svého syna nikdy neuvidím, ale nikdy na něj nezapomenu…

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.