Krize
Po pěti letech manželství jsme s partnerem prožívali krizi. Nešlo o nic vážného, jen jsme neměli potřebu spolu vše sdílet včetně společného lože. V té době byly našemu synovi tři roky. Občas jsem vyrazila s kamarádkami někam do společnosti. U skleničky na baru jsem se zapovídala s pohledným sympaťákem. Začali jsme si psát, scházeli se na kafe, chodili na procházky a nakonec z toho byl vážný vztah. Oba jsme se zamilovali jako puberťáci. Přítel na mě začal naléhat, abych se rozvedla. V tu chvíli jsem si uvědomila, že takhle dál žít nemůžu, že nechci vzít synovi tátu. Snažila jsem se to ukončit, jenže jsem zjistila, že jsem těhotná. S manželem jsem nespala, takže mi bylo okamžitě jasné, kdo je otcem. Vše jsem manželovi přiznala. Slíbil, že mi odpustí a vše bude jako dřív, ale jen pokud půjdu na potrat. To jsem odmítla.
Po několika letech manželství přišla krize.
Nová rodina
Vzala jsem syna a odešli jsme k mému novému příteli. Byl štěstím bez sebe, že budeme žít spolu. Těšil se na miminko a choval se moc hezky i k mému synovi. Byla jsem šťastná. Narodil se nám zdravý syn a já se rozhodla podat žádost o rozvod. Manžel se choval rozumně, našeho syna si brával vždy na několik dní k sobě. Téměř na všem se s ním dalo bez problémů domluvit. Myslela jsem si, že už mě čekají jen samé krásné dny s tím „pravým.“ Realita všedního dne se však naplno projevila celkem brzy po porodu.
Realita
Už dřív se mě snažil přítel přesvědčit, jak moc je pro něj rodina důležitá, ale byly to jen řečičky. Krátce poté, co se malý narodil, začal vymetat s partou kamarádů, někdy i kamarádek, kavárny a restaurace. Často chodil do fitka, na fotbal, občas si zajel na nějaký výlet. O práci ani nemluvím, na tu se vymlouval neustále. O malého neměl skoro žádný zájem, staršímu synovi se téměř vyhýbal. Kromě placení nájmu na nic v domácnosti nepřispívá. Všechno si kupuje jen pro sebe. Nechci po takhle krátké době znovu rozbíjet vztah, ale takhle žít mě nebaví. Připadám si jako bych měla vedle sebe nějakého bezstarostného studenta. Nemám v něm absolutně žádnou oporu.
V novém partnerovi nemá žádnou oporu.
Rozum versus cit
Nedávno za mnou přišel skoro ex manžel s tím, že chce, abych se k němu vrátila. Říkal, že mě miluje, že bude zase všechno dobrý a dítě, které nemám s ním, prý klidně adoptuje. Musím přiznat, že mě to až dojalo. Najednou tu zase byl ten spolehlivý chlap, o kterého jsem se mohla opřít. Každopádně by to bylo rozhodnutí z rozumu. Pořád miluju svého přítele, i když se chová jako blbec a rodinný typ z něj asi nikdy nebude. Nevím, co dál. Vrátit se „domů“ s dalším synem a fungovat dál jakoby se nic nestalo? Připadám si teď hloupě a cítím se celou tou situací paralyzovaná, momentálně nedokážu udělat další krok.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
