Nespokojenost

S partnerem jsme už skoro deset let, máme malou dcerku, která ještě nechodí do školky. Ve vztahu nejsem už dlouho spokojená, na partnerovi mi vadí spousta věcí. Přesto jsem se rozhodla mít s ním dítě, myslela jsem, že se s příchodem dítěte srovná. Bohužel, mýlila jsem se.

Na vše sama

Problémy se ještě prohloubily. Partner je nezodpovědný, sobecký a někdy i vulgární. Dcery si prakticky nevšímá, v domácnosti mi s ničím nepomáhá, všechno je jenom na mně. Chodí do práce, ale jinak na nic nesáhne. Když ho požádám, aby mi s něčím pomohl, jeho odpověď je, že kromě dítěte nemám co na práci, tak ať si nestěžuju. Neumí si představit, kolik je kolem domácnosti práce, i když máme jen jedno dítě. Já sice všechno zvládám, dcerka je hodná a nejsou s ní žádné problémy, ale přesto bych někdy uvítala zájem a pomoc.

Takhle mám pocit, že kdybych partnera vůbec neměla, nebyl by to pro mě žádný rozdíl, možná by to byl dokonce posun k lepšímu, protože bych nebyla věčně naštvaná a zklamaná. Ani náš intimní život není uspokojující, přestože vím, že partner nemá jinou ženu. Jsme spolu maximálně jednou za několik měsíců a ani v téhle oblasti si nerozumíme, partner ani tady nebere ohledy na nikoho jiného než na sebe, takže vlastně ani po sexu s ním netoužím. Láska a pozornost mi ale velmi chybí.

Nový muž

Ve chvíli, kdy jsem si říkala, že mi náš vztah vlastně nic nedává, jsem poznala na internetu jiného muže. Nikdy jsme se osobně nesetkali, ale už několik měsíců si píšeme i voláme. Ví, že mám dítě, a často se na dceru ptá. On je zatím bezdětný. Je mi moc sympatický, z jeho projevu cítím zájem a porozumění, což mi tak chybí v dosavadním vztahu.

Dcera na prvním místě

Vím, že není správné, že si za partnerovými zády píšu s jiným mužem, ale bez toho bych ten každodenní život snad nedala, to mě aspoň trochu drží nad vodou. Můj „přítel“ ví, že jsem zadaná, a řekl, že pokud nebudu volná, osobně se nesetkáme. Ale já pořád váhám, jestli mám partnera opustit. Sama k němu už vlastně nic necítím, ale jde mi o dceru, aby tím nestrádala. Nechci jí rozbít rodinu, na kterou je zvyklá, i když vztah jejích rodičů není ideální a její otec se jí příliš nevěnuje.

Dilema

Nevím, jestli udělat radikální řez, nebo díky kontaktu s „přítelem“, který mě trochu rozptyluje a dodává mi chuť do života, zvládat současnou situaci tak, jak je. Ale je mi jasné, že ta druhá možnost není vlastně ani vůči jednomu z mužů fér a asi nemůže trvat věčně. Kdybych neměla dítě, nebo aspoň kdyby byla dcera už velká, bylo by to pro mě lehké rozhodování. Ale nejsou jí ještě tři roky, rodina je její jediná jistota, takže pořád váhám. Mám právo jít za štěstím i za cenu, že jí rozbiju rodinu?

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.