Můj manžel vyrůstal v rodině, kde všemu velela jeho matka. Muselo být vždycky po jejím, pokud se jí někdo postavil, bylo zle. Manžela v dětství často bila a psychicky shazovala. Sám říká, že má na své dětství špatné vzpomínky a že je rád, že už je to za ním. Jeho otec se ho nikdy nezastal, byl zcela pod vlivem své manželky, i když musel vidět, že se k jejich synovi chovala často nespravedlivě. Ani dneska tam tchán nehraje vůbec žádnou roli, je už po těch letech úplně zpracovaný a je jak její stín.

Manželova matka nás chtěla rozeštvat

Když jsem se s manželem seznámila, říkal mi, že to s jeho matkou není vůbec snadné. Představil nás asi po půlroce, když už bylo jasné, že jde o vážný vztah. Manželova matka se nejdřív přetvařovala a snažila se mě získat, ale brzo vyšla najevo její pravá povaha a začala přede mnou svého syna pomlouvat a před ním zase pomlouvala mě a snažila se nás rozeštvat. Když se dozvěděla, že se chceme vzít, tak se to ještě vystupňovalo. Manželovi dělala scény, že si ničí život, všem z manželovy strany zakázala jít na svatbu, a dokonce manželovi nechtěla dát rodný list. Odmítla se setkat s mými rodiči, přitom oni byli k předsvatební návštěvě ochotní, ale tchyně nechtěla. Na svatbu skutečně nepřišla, ani nikdo z příbuzenstva z manželovy strany, jsou malá rodina a tchyně má všechny pod palcem.

Tyhle scény se svatbou nás s manželem definitivně přesvědčily o tom, že to s ní prostě nejde. Já jsem se do té doby snažila být milá a nereagovat na různé její pomluvy a narážky, ale tohle už bylo opravdu moc. Navíc si myslím, že skutečně neměla důvod na mě i moji rodinu takhle nasazovat a chovat se, jako kdyby se manžel se mnou nějak zahazoval, jsme normální, slušná rodina, já i moji rodiče. Přitom ona pomlouvala a shazovala i mého manžela, prostě rozsévala zlo na všechny strany.

Po scénách se svatbou jsme ji museli odstřihnout

Takže jsme ji úplně odstřihli a po svatbě už jsme s ní nebyli vůbec v kontaktu, naštěstí bydlí dost daleko. Ale když se narodil náš syn, tak mi najednou napsala, že by ho chtěla vidět. Řekla jsem si, že ok, má právo vidět vnuka a jednou za čas její návštěvu přežiju. Přijela, a zase to začalo nanovo. Nad vnukem se sice rozplývala, ale pak zase začala manželovi vypisovat, jak jsem namyšlená a špatná matka, a ať si nechá zadní vrátka, že to se mnou nedopadne… Takže jsme s ní znovu přestali komunikovat. Mně vůbec nechybí a manžel říká, že jemu taky ne, užíváme si rodinnou pohodu, syn je moc milé a hodné miminko a jsme opravdu šťastní. Z vnuka jsou nadšení i moji rodiče, bydlí blíž a kontakty jsou bezproblémové, vycházejí výborně i s mým mužem.

Jenom nevím, až se jednou syn začne ptát na druhou babičku a dědu, co mu říct? Říct mu pravdu, že je babička zlá a škodila nám, proto jsme se s ní i s dědou museli přestat stýkat? Nebo říct, že prostě bydlí daleko, a proto se nevídáme? Nechci synovi lhát, zase na druhou stranu nevím, jak by takové dítě přijalo informaci, že má zlou babičku, která všem škodí…

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.