Láska na první pohled

Když jsem se seznámil s přítelkyní, byla to z mé strany láska na první pohled. Ona mi pak řekla, že i z její strany to byl minimálně zájem na první pohled. Hned jsme spolu začali randit a po roce se sestěhovali. Byl jsem šťastný, že v době, která skutečným vztahům moc nepřeje, jsem našel pravou lásku na celý život. Pochopitelně přišla řeč i na rodinu.

Rodina

Bylo mi už přes třicet, takže jsem po dítěti docela toužil, ale nechtěl jsem přítelkyni do ničeho tlačit. Ale ona souhlasila, že by si rodinu taky přála. Brzo se nám zadařilo, a oba jsme byli šťastní. Požádal jsem ji o ruku, ona souhlasila. Plánovali jsme, že uděláme krásnou svatbu, až bude naše dítko trošku větší a svatbu si užije s námi. K tomu už ale nedošlo.

Komplikace

Celé těhotenství i porod proběhly bez komplikací. Bohužel se ale po porodu ukázalo, že je syn vážně postižený. Přitom všechny testy vycházely dobře, ale lékaři nám sdělili, že je to relativně vzácná vada, která se obvykle v těhotenství nedá zjistit. Samozřejmě jsme z toho byli úplně v šoku. Syn měl mentální i fyzické postižení, bylo velmi náročné se o něj starat. Pomáhal jsem přítelkyni, jak jsem mohl, pomáhali i prarodiče. Neustále jsme jezdili po doktorech, vyšetření, rehabilitace…

Útěk

Jednou jsem jel se synem na vyšetření, přítelkyně se omluvila, že jí není dobře. Když jsme se vrátili, byla pryč. Nechala mi jen dopis, že mě prosí za odpuštění, ale že takhle žít nemůže, a na dopise ležel zásnubní prstýnek. Jak jsem pak zjistil, odstěhovala se do ciziny, kde si našla práci.

Sami dva

Zůstal jsem na syna sám. Hodně mi pomohla a pořád pomáhá moje matka. Já musím chodit do práce, abych měl na péči, která není nejlevnější, i když pojišťovna něco připlácí. Zároveň se snažím synovi co nejvíc věnovat. Po jeho matce nepátrám, nemám na to čas a ani by to nemělo smysl. Prostě jsem si musel zvyknout, že jsme zůstali se synem sami dva.

Prognóza

Někdy jsem byl tak vyčerpaný, že jsem přemýšlel, že ho dám do ústavu, ale nikdy jsem to nakonec neudělal. A přišly i krásné chvíle. Když vidím, jak ke mně syn přilnul, jak se na mě těší, když přijdu z práce… Navíc se jeho prognóza od porodu zlepšila, původně to vypadalo, že bude mentálně i fyzicky postižený, ale mentálně se vyvíjí nad očekávání dobře a lékaři se přiklánějí k tomu, že bude postižený „jen“ fyzicky. Samozřejmě i to je zátěž, ale už jsem byl smířený s horším scénářem.

Naděje

Nemám vůbec čas myslet na něco jiného než na práci (abych nás uživil) a na svého syna, ale přece jen mě někdy napadne, o co by to bylo lehčí i hezčí, kdybychom na to byli dva. Nemám čas ani příležitost se seznamovat, ale tajně doufám, že ještě někdy potkám ženu, která by stála o mě i mého syna, a vytvořili bychom úplnou rodinu…

Text byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který jej předal redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.