Ta pravá

Dlouho jsem neměl štěstí ve vztazích. Buď to byly neopětované lásky, nebo vydržely jen chvíli. Nevěděl jsem, kde je chyba, vždycky jsem do vztahu dával maximum, ale nějak to nevycházelo. Až po třicítce jsem potkal ženu, o které jsem si myslel, že to bude konečně to pravé. Seznámili jsme se v restauraci, kde jsem byl s kolegy z práce. Přeskočila jiskra, slovo dalo slovo, a sešli jsme se hned druhý den.

Pomoc

Byla sice zrovna nezaměstnaná, ale jinak moc fajn, rozuměli jsme si. Bydlela u kamarádky a nebyla na tom moc dobře finančně, tak jsem jí pomohl. Po pár měsících jsem ale zjistil, že bere drogy. Vlastně mi to sama přiznala s tím, že by ráda přestala. Rozhodl jsem se, že jí se vším pomůžu. Zaplatil jsem za ni dluhy, přestěhoval ji k sobě, pomohl jí najít léčebnu.

Nový začátek

Nastoupila tam a absolvovala celou léčbu, jezdil jsem tam za ní a plánovali jsme společný život. Když ji propustili, naše sny se začaly plnit. Moje přítelkyně úplně rozkvetla, hodně na sebe dbala, starala se skvěle o domácnost, dokonce se naučila vařit, jako kdyby chtěla dohnat všechno, co dřív propásla. Našla si i práci, tam s ní byli moc spokojení. Taky tam trávila čím dál víc času, ale říkal jsem si, že to prostě k její pozici patří.

Nepříjemná pravda

Po roce a půl otěhotněla. Byl jsem šťastný, moc jsem se těšil na rodinu. Přítelkyně pořád pracovala, často chodila z práce až večer. Ale jednou, když přišla, tak byla úplně mimo. Začala mluvit z cesty, chtěla po mně peníze, skoro to znělo jako vydírání. Úplně jsem na ni zíral, co dělá. Nakonec mi ukázala ruce a řekla, že s drogami nepřestala. Byl jsem v šoku, ničeho jsem si předtím nevšiml, je sice pravda, že nosila pořád dlouhé rukávy, doma i do práce, ale nenapadlo mě, že je to proto.

Konec

Zeptal jsem se jí, co bude s dítětem. Řekla, že neví, že ho asi nechce. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Věřil jsem jí, miloval jsem ji, a ona se mi odvděčila takhle. Dal jsem jí peníze na potrat, vzala si je. Sice jsem po dítěti toužil, ale nemohl jsem dopustit, aby porodila postižené, závislé dítě, které bude celý život bez matky. Takový osud jsem svému dítěti nechtěl přichystat. Nechal jsem ji u sebe ještě pár dní bydlet, pak jsem jednou přišel z práce a byla pryč i její věci.

Ztracená existence

Teď ji občas vidím, když jdu kolem parku, kde se scházejí podivné existence. Je z ní sešlá bezdomovkyně, skoro bych ji ani nepoznal. Jsem na jednu stranu rád, že nečeká moje dítě, ale je mi líto, že to dopadlo takhle. Dal jsem jí domov, lásku, všechno. Ale všechno zahodila. To zklamání je hrozné. Přesto pořád věřím, že jednou najdu ženu, s kterou budeme opravdu šťastní a dočkáme se i rodiny, po které toužím.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který jej předal redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.