Já a Antonín – nerozlučná dvojka, ideální pár. Pět let společného života. Jenže teď se všechno hroutí. Antonín se mi přiznal, že miluje jinou ženu. Dal mi tuto informaci jako „dárek“ k narozeninám, takový „bonus“ ke kytce a bonboniéře.

Dokonce se rozplakal, hlavu na mém klíně a slzy jako hrachy. „Odpusť mi to,“ vzlykal, „vím, že jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo, ale nedokážu si pomoci.“ Zaplavila mě lítost a zároveň mě pocit bezmoci zavalil jako kámen. „Chceš se rozvést?“ pípla jsem a polykala slzy. „Ne, neopouštěj mě, prosím. Jsem tak nešťastný.“

Jiná žena na mém místě by ho možná vzala pánví po hlavě a ztropila pořádnou scénu, ale já se s ním vyspala. Bylo to hořkosladké milování. Líbal mě a objímal a byla v tom vášeň i zoufalství. Labutí píseň naší lásky. To jsem si však ještě nechtěla připustit. Vždyť by se mnou neměl sex, kdyby mě už ani trochu nemiloval…

Dřímala ve mně naděje, že bude všechno zase jako dřív. Každý přece může klopýtnout. Fakt, že se mi Antonín tak otevřeně svěřil, jsem považovala za projev důvěry i statečnosti. Horší by přece bylo, kdyby přede mnou vztah s jinou tajil.

Milenka mu zahýbá

Takto alespoň vím, na čem jsem, a můžu něco dělat. Nebo spíš nedělat. Žádné výčitky, ani scény. Chtěla jsem být hodná, chápající, milující.

Jenže Antonín mě začal brát jako vrbu! Dosadil si mě do role domácí psychoterapeutky a svěřoval se mi, jak ho jeho nová láska trápí, že mu možná dokonce zahýbá. „Tak proč ji neopustíš, proč se necháš tak týrat?“ ptala jsem se, aniž bych si uvědomovala, že ve stejné pozici jsem já vůči němu. Proč ho neopustím? Proč se nechám týrat?

Náš vztah se měnil v něco podivného, až patologického. Po každé takové „terapii“ jsme nakonec skončili v posteli. Postupně mi docházelo, že to nemůže být normální. Taky jsem už přestávala mít z takového sexu potěšení, vlastně jsem si pokaždé připadala špinavá, hnusila se sama sobě a půl hodiny pak strávila ve sprše v marné snaze ten pocit spláchnout. Ale z duše nic nesmyjete, ani lásku ne.

Buď ráda, že s tebou ještě spím!

A já Antonína ještě pořád nepochopitelně milovala! Spát s ním jsem však už odmítala, což v něm pokaždé vyvolávalo vlnu lítostivého vzteku, který pozvolna přerůstal v agresivitu. Ne fyzickou, ale v urážky a ponižování.

„Podívej se na sebe, jak vypadáš! Můžeš být ráda, že s tebou chci ještě pořád spát!“ O samotě jsem pak plakala a zapřísahala se, že od něj odejdu. Dvakrát třikrát jsem už měla sbaleno, ovšem pak jsem si to rozmyslela.

Představa, že se vrátím k rodičům jako pokorná ztracená dcera, která si sype na hlavu kýble popele, byla ještě děsivější než utrpení po boku manžela. Neměla jsem moc na vybranou. Nebo snad ano?

Kamarádky mi dávaly co proto. „Nastěhuj se ke mně, než si seženeš bydlení, tenhle život je přece nedůstojný a úplně tě to zničí,“ naléhala Martina. „Komu není rady, tomu není pomoci,“ krčila rameny, když jsem její nabídku odmítla. „Sama sis svůj život vybrala, tak si nestěžuj,“ říkaly holky svorně a moje nářky už odmítaly poslouchat.

Přestala jsem na naše sedánky chodit. Vím, že to byla chyba. Všechno, co jsem v poslední době udělala, bylo špatně. Občas mi zavolají, jestli se nechci sejít. A já místo toho sedím doma a čekám, až se Antonín vrátí od své milé.

Jitka

A co vy? Co byste Jitce poradili? Jak se má od nezdravého vztahu odpoutat?

Dělat vrbu? Nikdy

Co na Jitčin příběh říká psycholog PhDr. Petr Šmolka?

  • Antonínův a Jitčin příběh se netýká jen toho, že do hry vstoupil kdosi třetí. Ještě zhoubnější je, že tak brutálně zasáhl i do jejich vzájemné komunikace.
  • To, že se Antonín Jitce svěřil, si mohl odpustit. Nebo přiznat, že ho to mrzí, požádat ji o nějaký čas hájení a během něj se pokusit dospět k nějakému jednoznačnému rozhodnutí. Jenže on si navíc ještě z Jitky udělal vrbu, svěřoval se jí se svou emoční rozervaností a očekával, že mu pomůže. Někteří muži tu potřebu prostě mají. Jejich partnerky by však na něco podobného neměly nikdy, opravdu nikdy přistoupit! A to nejen proto, že je to pro ně zraňující.
  • Ještě důležitější je fakt, že pak se jejich vztah hodně těžce vrací do podoby plnohodnotného partnerství. Zpětně zjišťují, že se už cítí spíš jako kamarádi (případně sourozenci), nikoli jako partneři.
  • Pokud chce Jitka ještě něco zachránit, měla by se snažit co nejrychleji oprášit kontakty s přáteli, mít také svůj program a tím být zároveň vzácnější. Za zvážení stojí třeba i několikatýdenní odluka. Hlavně by však měla s Antonínem vyhledat pomoc psychologa. Nevěry mužů patří mezi poradensky nejúspěšněji zvladatelný typ trápení.