Přítel je o 15 let mladší než já!

Milé dámy,

nikdy jsem úplně nevěřila tomu, že Češi jsou závistiví, nepřející lidé. Asi proto, že jsem to nezažila na vlastní kůži. Teď bych se pod to podepsala, protože to s čím se setkávám poslední dobou, je opravdu neuvěřitelné.

Abych to vysvětlila. Mám přítele, který je o patnáct let mladší než já, mě je 43, Jirkovi 28. Jsme spolu půl roku a před dvěma měsíci se nastěhoval ke mně. Sousedé, se kterými jsem vždy dobře vycházela, dokonce můžu napsat, přátelila, najednou utichají uprostřed věty, když jdu kolem. Když jsem ho pozvala na vánoční večírek firmy, kde pracuji, tvářili se kolegové a kolegyně velmi příjemně, považovali ho za mého mladšího bratra, když jsem jim řekla, že je to můj přítel, dostavil se šok, chvíle ticha a pak zdvořilý útěk. Radši jsme odešli. Druhý den se v práci probíralo jediné téma – ona má mladšího chlapa, a o hodně! Nikdo mi do obličeje nic špatného neřekl, ale zase to utichání konverzace v půli slova, kdykoli jsme vešla. Nechtěně jsem vyslechla rozhovor na téma, jak je to skandální, když si vydržuji zajíčka. Vůbec nic jsem nechápala. Proč bych si měla vydržovat chlapa? Že je mladší než já, znamená to, že se nemůže zamilovat do starší ženy? Jsem snad taková obluda, že neškrtnu o chlapa? Proč bych si ho vydržovala, když sám vydělává víc než já?

Je pravda, že na svůj věk vypadám dobře, alespoň jsem to vždy slýchala. Nikdy jsem nebyla vdaná, ani nemám děti. Do čtyřiceti jsem hodně cestovala. Když se mi někde líbilo, žila jsme tam třeba rok, dva vydělala si nějaké peníze a pokračovala dál. Byl to úžasný život. Pobývala jsem ve Francii, Anglii, Řecku, pak jsme jela do Austrálie, Thajska, Kanady. Věnuji se adrenalinovým sportům, mám přátele po celém světě. Ani jsem si to neuvědomila, ale časem jsem měla mladší a mladší přátele. Zkrátka jsem se nechtěla usadit, kdežto mí vrstevníci postupně jeden po druhém odpadávali a vraceli se k realitě, jak tomu říkali. I z toho důvodu jsem měla v posledních letech mladší partnery. Nikdy jsem se nesetkala s odmítáním. Až tady a teď.

Usadila jsem se v Praze, mám to město ráda a říkala jsem si, že je zde tolerantnější společnost. I na mě přišla únava z věčného harcování po světě. Pracuji ve velké cestovce, kde mi pomáhá znalost jazyků a světa a přeci jen jsem u cestování zůstala.

S Jiřím jsme se seznámila na podzim při seskocích padákem. I on je do toho blázen. Máme podobné zájmy i názory, takže nám to klape. Ten věkový rozdíl mi vlastně nedošel, dokud mě na to neupozornilo okolí. Jak jsem psala výše, ne právě vybíravým způsobem. Často se nám stalo, když jsme seděli v kavárně, nebo si vyšli na večeři, že si na nás lidé ukazovali, když jsme se k sobě chovali důvěrně. Ať vypadám sebelépe, je vidět, že jsem o nějaký ten pátek starší.

Upřímně řečeno, nechápu, co je komu do toho, jak jsme si rozhodli zařídit život. Nikde ve světě jsem se s takovými reakcemi nesetkala. Když jsem měla někoho mladšího, vždy mi kolegyně nadšeně gratulovali, že jsem našla partnera, který mi stačí. Tady ne, tady se závist schovává za falešnou morálku. Každý myslí jen na nejhorší. Když je mladší, musím si ho vydržovat. V lepším případě musí být padlý na hlavu, nebo postižený.

Jsem touto zkušeností tak znechucená, že mám chuť sbalit kufry a odejít. Navždy. Na duhou stranu bych chtěla žít tady a nechci se vzdávat. Proč bych se měla nechat vyhnat lidskou nízkostí a závistí? Nejsem zvyklá ustupovat a zároveň doufám, že to byly výjimky, že většina z nás taková není. Přesvědčíte mě?

S pozdravem, Silva