Dělaly vše spolu a teď je pryč
Své dvě dcery Lenku a Marušku jsem vždy nesmírně milovala a i ony dvě mezi sebou měly silné pouto. Ještě aby ne. Byly dvojčata. Kromě toho, že se oblékaly stejně, dělaly i všechno ostatní společně. Byly zkrátka nerozdělitelné. Náš život byl báječný, plný radosti a smíchu. Pak se ale změnil v noční můru. Maruška totiž zemřela. Nejhůře její odchod bere právě Lenička. Se smrtí svého dvojčete se zkrátka nemůže ani po dlouhých měsících srovnat a stále se chová, jako by Maruška byla pořád mezi námi.
Lenka se chová, jako by se nic nestalo
Dcera zemřela náhle, pro všechny to byl obrovský šok, ale s manželem se snažíme držet kvůli naší druhé dceři, která je na tom opravdu špatně. Dělá, jakoby se nic nestalo. Neustále si sama se sebou povídá, jako kdyby tady její dvojče ještě bylo, za kapesné kupuje všechno dvakrát, tak jako to kdysi holky dělávaly. Takže když jde například do obchodu pro nějakou sladkost, vždy vše koupí dvakrát, aby asi Marušku neošidila. Když jí něco koupím já, tak se strašně rozzlobí, proč jsem to koupila pouze pro ni, když jsem ty věci celý život kupovala dvakrát.
Tím to ovšem zdaleka nekončí. Když společně obědváme, nikdo si nesmí sednout na židli, kde sedávala Maruška. S jejími věcmi ani s postelí nesmíme hnout, vše zůstalo netknuté, dokonce i zubní kartáček. Vím, že je to její způsob vyrovnání se s tím, ale mě i manžela to ničí. Je to jako by tady Maruška byla, ale zároveň není. Zkoušíme pomoc psychologa a doufáme, že nám pomůže. Už jsme s manželem zcela bezradní.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
