Správného muže při studiích gymnázia Sandra nepotkala a tak se rozhodla, že rodinu nebude lámat přes kolena a začne studovat vysokou školu. „Rodiče byli nadšení, i když mě podporovali i ve snu založit brzy rodinu. Bohužel nebyl tatínek a já se cítila pořád ještě mladá, tak jsem se ani trochu nehroutila. Namísto toho jsem šla na pajďák, prostě láska k dětem,“ začíná vyprávět Sandra (30). Po třech letech studia Sandra konečně potkala toho pravého. Milan byl jejím vysněným mužem.

„Bylo mi 23 let, když mi Milan řekl, že se mnou chce založit rodinu. Vdávala jsem se půl roku na to a obě naše rodiny se těšily na to, že brzy přiletí čáp.“ Cesta k miminku ale není tak snadná jako v pohádkách. Sandra byla zdravá, Milan taky a tak nic nebránilo tomu, aby dítě ihned počali. „Bylo mi divné, že už se tak nestalo předtím. Vcelku jsme si ani pozor nedávali, nikdy jsem nebrala antikoncepci, takže moje tělo nebylo nějak zhuntované.“

Když se půl roku nic nedělo, Sandra se začala cítit trochu nesvá. „Každý měsíc jsem (ne)vyhlížela menstruaci a když přišla, nesla jsem to s nelibostí. Lékař mi ale říkal, že rok snažení je normální, a tak jsem mu věřila. A dál jsme se poctivě snažili.“ Po roce už Sandra při každé menstruaci brečela. Zařídila si i další vyšetření a všechno dopadlo dobře. V početí nic nebránilo. Jenže příroda se bránila.

„Lékař zkontroloval i mého muže, jeho spermiogram byl ale ukázkový. Nakonec mi předepsal hormony a já znovu začala věřit, že to pomůže.“ Po třech měsících se Sandra dočkala dvou čárek na těhotenském testu. Radost manželskému páru ale dlouho nevydržela, Sandra ve druhém měsíci potratila. „Jistou naději nám to ale přineslo. Dítě jsme počali a tohle se podle doktorů stává často. Všichni nám tvrdili, že teď se to podaří, že je jak se lidově říká pohnojeno,“ vysvětluje Sandra.

Další těhotenství ale nepřicházelo. Sandra nakonec podstoupila laparoskopii, při které lékaři zjistili neprůchodný pravý vejcovod a nějaké srůsty. „Vše se podařilo odstranit a profouknout, ale miminko stejně nepřicházelo. První těhotenství, které mi přineslo naději, se zdálo jen jako sen. Po téměř třech letech jsme se rozhodli navštívit Centrum asistované reprodukce.“ Začal kolotoč kontrol, léků, hormonů a umělých oplodnění. Vše stále bez úspěchu. „Můj svět se hroutil. A já jsem to nedokázala vůbec nijak ovlivnit. Měla jsem práci, dokonalého muže, krásný byt, a přesto jsem nebyla šťastná. To, co jsem v životě chtěla nejvíc, prostě nepřicházelo.“

Namísto štěstí Sandra po dalším kole vyšetření přišla o pravý vejcovod úplně. „Cítila jsem, že jsem úplně selhala. Lékaři ale tvrdili, že problém našli a odstranili ho a že snažení nic nebrání. Že tentokrát určitě počneme přirozeně.“ Vyšlo. Sandra otěhotněla hned po dvou měsících. Jenže zase se špatným koncem.

„Těhotenství to bylo mimoděložní. Znovu jsem skončila v nemocnici.“ Sandra chtěla všechno vzdát. Odešla z práce a na rok odjela do zahraničí bez manžela. „Potřebovala jsem vypnout. Bydlela jsem u kamarádky, pracovala kde se dalo a odpočívala. Domů jsem se vrátila nabitá energií a znovu jsme začali podstupovat IVF. Manžel moji potřebu odjet pochopil.“ Sandře se sice stále nedaří, ale pořád doufá. A naděje umírá poslední. „Už dokonce přemýšlíme i nad adopcí. Jednou to miminko prostě mít budeme.“