Opak

Poslední dobou se cítím hodně zmatená. Každý den mám hluboké deprese. Pořád přemýšlím, jak se vyhnout tomu, abych se ráno neprobouzela s pocitem viny a znechucení. Mám za sebou několik ošklivých vztahů. Vždycky jsem si vybírala typy můžu „na převýchovu“. Dostala jsem spoustu facek, ale nikdy jsem se necítila takhle na dně. Mám v sobě nějaký blok. Konečně jsem si našla partnera, který by za nás dýchal, udělal by první poslední, ale já to neumím přijmout. Vydržím s ním sotva týden a už mi leze krkem. Třikrát jsem ho vyhodila z bytu. Je pro mě lepší, když jsme pár dnů u sebe. Potřebuji prostor a klid. Jen za sebou ale zavře dveře, jsem na sebe naštvaná, je mi smutno a moc mi chybí. Brečím a lituji toho, co jsem provedla.

Sehraní

Na můj vkus je až příliš vlezlý. Pije mi to krev. Hodně mluví a chce diskutovat, do všeho se zapojuje. Byla jsem zvyklá na samotu, řešila jsem nevěry nebo násilí. Přítel chce být s námi od rána do večera, pomáhá mi, sám se nabídne. Nejsem na to stavěná. Už několikrát jsme si slíbili, že se budeme vídat méně. Nefunguje to. Po pár dnech je ze mě časovaná bomba, jsem alergická na každé jeho slovo a gesto. Moc mě to trápí. Máme se s ním jako v pohádce. Se synem si to po všech těch karambolech zasloužíme. Nechápu to. Jsem zralá na prášky.

Možná za to může začátek našeho vztahu. Nebylo to ideální. Začala jsem si s ním hned druhý den po rozchodu. Nespali jsme spolu, ale chodil ke mně každý den. Jednou jsme se dívali na film, druhý jsme vařili, třetí grilovali. Chtěl mě z toho dostat a já jsem se do něj zamilovala. Chtěla bych k němu být upřímná. Nesu si v sobě něco ze vztahu se svým bývalým přítelem a teď nejsem k partnerovi férová.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.