Životní směr
Bude mi čtyřicet a musím se přiznat, že jsem nikdy netoužila po dětech. Nemám k nim vztah. Většina z nich mi přijde ošklivá a nesmírně otravná. Neměla bych na to nervy ani trpělivost. Nechtěla jsem se vzdát komfortu a životní úrovně, kterou jsem si vybojovala. Děsila mě popraskaná a vytahaná břicha a prsa zničená kojením. A to nemluvím o tragédii, kdyby se mi narodilo postižené dítě. To bych psychicky nezvládla.
Vysvobození
Rok a půl zpátky se u mě objevily zdravotní potíže. Dlouho jsem se léčila a nikdo nevěděl, co mi vlastně je. Nakonec mi doktorka oznámila, že jsem neplodná a děti nikdy mít nebudu. Partner to nijak neřeší. Po dětech nikdy neprahnul, o rodičovství nemluvil. K životu je nutně nepotřebuje. Náš vztah je jako z pohádky, stavíme dům a dokonce se budeme brát. Po letech života na hromádce mě požádal o ruku. Je to pro mě ohromná úleva.
Nemusím se obávat nechtěného těhotenství nebo následného potratu. Nemusím čelit pohoršeným výrazům a narážkám, proč nechci děti. Stačí pravdivá odpověď: "Jsem neplodná." Všichni mlčí a já mám klid. To, co by pro jiné ženy byla tragédie, je pro mě výhra.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
