Pro dceru všechno na světě

S manželem jsme spolu pět let. Máme spolu syna, jsou mu dva roky. Muž má z předchozího vztahu ve střídavé péči šestiletou holčičku. Všechno bylo v pohodě. Občas jsme se kvůli jeho dceři pohádali, protože je téměř nedotknutelná a nesměla jsem jí nic říct, ale nebylo to nic dramatického.

Poslední dobou ale cítím velkou změnu chování. Manžel svoje první dítě upřednostňuje a hodně se na ni upíná. Každý druhý týden ji máme u sebe. V tu dobu pro muže neexistujeme. Já se synem stojíme stranou. Muž dceru vyzvedává ze školky, doma se jen osprchuje a nají, hned jdou spolu ven. Tráví spolu spoustu času. Neberou nás mezi sebe, nemluví na nás. Mají jeden druhého a tak je jim fajn. Každé ráno mě terorizuje telefonáty, jestli jeho dcerka snědla připravenou snídani a odešla v klidu do školky. Na malého se ale nezeptá. O sobě ani nemluvím. Nezajímáme ho.

Život na druhé koleji

V době, kdy u sebe jeho dítě nemáme, musí muž relaxovat. Po práci se rozvalí na gauč a na nic nereaguje. Syn na něj volá z vedlejšího pokoje, aby si s ním šel táta hrát, ale ten mu ani neodpoví. Dívá se na televizi a má svůj svět. Všechno ho bolí, je unavený, vyhořelý. Radši chodím se synkem ven a necháme muže na pokoji. Zvláštní. Každé pondělí, kdy si má dceru vyzvednout, je ale jako znovuzrozený, plný energie a po depresích ani památky. Mám na tu holku averzi. Tatínkovu péči si moc dobře uvědomuje a zneužívá toho. Všechno se točí jenom kolem ní. Když se postavím proti, je zle. To dítě neposlouchá a zlobí. Musí být po jejím a ve všem má poslední slovo. Přestává mě to bavit.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.