Život ve vězení
Ve vztahu s partnerem jsem už šest let a máme spolu tříletého synka. Všichni bydlíme u přítelových rodičů. Muž mi řekl, že se odstěhovat nechce. Je mu jedno, že jsem tu nešťastná. Na začátku vztahu ale tvrdil něco jiného. Chtěl se se mnou stěhovat do vlastního. Hned po mém porodu ale změnil názor. Nemáme tu soukromí. Patra domu jsou oddělená tenkou stěnou a všechno je slyšet. Rekonstrukce nepřipadá v úvahu. Nikdo na moje slova nedá.
Od rána do večera posloucháme, co děláme špatně, kam bychom měli jet, co jíst. Musíme se se vším svěřovat. Přítelova matka nebere syna jako dospělého muže s rodinou, ale vnímá nás jako tři děti. Muž se mě bohužel v ničem nezastane. Nemůžu prát ani žehlit. Jeho matka to dělá mnohem líp. Je mi čtyřiatřicet let a připadám si jako desetileté děcko. Přítel je o šest let starší a takový servis od matky mu vůbec nevadí.
Život bez úsměvu
Jsem tady hodně nešťastná. Mluvení nemá smysl. Je to jako mluvit do dubu. Nepůjde odsud, nezáleží mu na mně ani na synovi. Přítel radši přijde o rodinu. Při jedné hádce mě vyhodil i se synem. Sám se ale servisu od rodičů nevzdá. Nevím, jestli jsem tak odvážná, abych odešla sama nebo se synem. Nechci rozbít rodinu, ale chci být šťastná. Zasloužím si to. Je špatně, když jsem ticho a myslím si svoje. Je špatně, když se projevím a řeknu nahlas svůj názor. Můj domov to tu rozhodně není.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
