Na hraně

Nenávidím svoji tchyni a jejího manžela. Chápu, že naše půlroční dcera potřebuje babičku a dědečka, ale z jejich chování jsem na prášky, po každé návštěvě zvracím a špatně spím. Je to bezvýchodná situace. Jsem z nich tak vyčerpaná, že se bojím, jestli na mě už není starost o dceru příliš náročná. Mám strach, že padnu únavou nebo omdlím. Dcera mi vyklouzne a budu si to navěky vyčítat. Ani nechci myslet na to, co by se mohlo stát, kdybych nebyla fit.

Hlupáci

Rodiče manžela jsou zvláštní. Cestují zásadně jen do Chorvatska, peněz mají opravdu málo a to, co jim náhodou přebývá, utrácí za hlouposti. Nemají žádný vztah ke zdraví, k jídlu, jsou oba obézní, holdují alkoholu a hodně kouří. Nechali u sebe přežít a vyrůst dva syny. Můj partner se vychoval sám. Sotva se s ním dalo mluvit a žít. Je ale pracovitý, dokončil učňák a našel si slušnou práci. Ten druhý je teprve dvacetiletý, jako dítě měl problémy ve škole, několikrát přestoupil a má jenom základku. Podváděl rodiče, doma jim ale na nic nepřispívá ani korunu, celé dny sedí u počítačových her, všude má nepořádek. Člověk mu to nemůže mít za zlé, neměl v nikom vzor. Jeho rodiče jsou na tom ještě hůř.

Kolem záchodové mísy jsou stopy po moči a v ní nalepený prach, ve skříňkách v kuchyni a v lednici je plíseň. Jsou zavalení věcmi, většinu z toho nikdy nepoužili. Všude je špína. Mají na nás řeči, že vyhazujeme peníze za testy a potřeby pro dítě. Tvrdí, že špatně vychovávám dceru, protože se v pěti měsících ještě neplazí. Všechno je problém. Nesmím nic udělat nebo říct. Pořizují jen samé braky, nic smysluplného jako plenky, ubrousky nebo kojenecké mléko je nenapadne. Dcera má od nich desítky plyšáků a chrastítek, které já stejně nepovažuji za bezpečné. Už jsem o tom s nimi mluvila snad stokrát, ale vždycky se to zlepší jen na pár týdnů. Neberou vážně ani mého manžela. Je to marné.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.