V galerii najdete tipy, jak se přiblížit dokonalosti.
Plán
S přítelem jsme spolu skoro deset let. Teď je nám shodně dvaatřicet let. Náš vztah je pohodový. Měli jsme mezi sebou menší krize, ale vždycky se je podařilo překonat. Všem jsem tvrdila, že děti nechci a mít je nebudu. Přítel moje rozhodnutí respektoval a časem ho přijal za své. Na dětech ani jeden z nás netrval. Vztah k nim jsem měla lhostejný, nezajímala jsem se o ně a nezměnilo se to ani v době, kdy moji starší sourozenci založili vlastní rodiny a přivedli k nám malé synovce a neteře. Jako tetička jsem se neosvědčila. Nehrála jsem si s nimi, nechtěla jsem tam trávit čas.
Obrat
Před rokem se ve mně ale něco zlomilo. Není den, kdy bych na ně nepomyslela. Už si umím představit, že bych měla vlastní dítě, starám se o něj a vychovávám ho. Rodina pro mě má konečně hodnotu. Zamilovala jsem se do myšlenky, že pokročíme o kus dál. Nikdy se mě ale nedržela dlouho. Po čase jsem si uvědomila, že mi svobodný život s partnerem vyhovuje. Pak přišla lítost a melancholie a touha po dětech. Točí se to pořád dokola.
Svěřila jsem se partnerovi, ale ten se na dítě necítí. Žijeme spolu už dlouho. Zvykli jsme si na klid. Oba máme obavy ze změn, které by do našeho života dítě přineslo. Ani jeden z nás nemůže s jistotou říct, jestli bychom to ustáli. Topím se v myšlenkách a cítím se bezradná. Nevím, jak bych měla naložit se životem.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
