Stalo se to zničehonic

Přiznávám, že mi občas proběhne hlavou, jestli to má vůbec cenu. S přítelem jsme spolu skoro 3 roky, máme půlroční miminko a zrekonstruovaný nádherný domov. Do porodu byl přítel úžasný, pomáhal mi se vším, staral se o mě, když jsem potřebovala, jezdili jsme na výlety, milovali se úplně se vším všudy. Hádky nebyly skoro vůbec a když, tak to hned bylo dobré. Po porodu se ale nějak změnil. O malou se občas postará, vezme si ji do kočárku na procházku, nakrmí ji, občas s ní i blbne. Ale za mnou už nepřijde, aby se zeptal, jestli nepotřebuju pomoct, nedá mi sám od sebe pusu, když plánuju výlet, dovolenou, nebo prostě jen něco, kde bychom mohli být jen my dva (večeře, romantický víkend), tak mi řekne: „No, uvidíme”.

Zrovna jsem říkala, že bychom příští rok mohli jet konečně jako rodina k moři. Odpověděl, že nikam nejede a bude doma, ať si s malou jedu sama. Na vesnické zábavy mi řekl, že určitě nepůjde, protože máme dítě. Přitom nikdo neřekl, že se budeme opíjet nebo že tam budeme do rána. Myslela jsem jen posedět s kamarády, prostě abychom vypadli spolu. On řekl, ať si jdu sama a že on půjde taky někam sám se svými kamarády.

Zraňuje mě to

Vůbec nerozumím, co se děje, strašně mě to mrzí a bolí, miluju ho, ale občas si říkám, jestli s ním budu vůbec v budoucnu někdy ještě šťastná. Vůbec ho nezajímají moje pocity. Vím, že je to asi blbost, ale nám doma hraje pořád jen fotbal, a když si s ním chci pustit film, řekne, ať si ho pustím, a jde pryč. Zraňuje mě to. Samozřejmě jsem mu to už řekla a snažila si s ním promluvit, ale vždy odpověděl, že se nic neděje. Vím jistě, že nikoho nemá, protože je pořád jen doma u televize nebo v práci.

Už mě to nějak nebaví. Nechci se „zaprdět” doma u televize jen proto, že máme dítě. Chci dělat všechno to, co předtím. I s miminkem. Ale chci i s ním. On nechce.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

Související články