Sebevědomá a zvyklá spoléhat se na sebe

Zuzana se považuje za životní optimistku: „Nenarodila jsem se se zlatou lžičkou v puse a nevzala si milionáře, ale také jsem nikdy neměla strach o holou existenci. Jsme oba s Pavlem dost pracovití, nenapadlo by mě, že bychom někdy mohli mít vážné problémy. Poslední měsíce se ale přesvědčuji, že pád na dno je snadnější, než jsem si vůbec kdy uměla představit.“

Příběh, jakých jsou stovky

Zuzka s Pavlem se vzali před šesti lety a jako dar do začátku dostali od Pavlových rodičů malou chatu v osadě za Prahou. Byli tehdy moc rádi, snili o domečku se zahrádkou a plán byl tedy jasný – postupem času za běžného provozu přestavit provizorní chatku na plnohodnotné bydlení. Opustili tedy drahý podnájem, vzali si úvěr na stavbu a začali bydlet ve svém.

Zuzka říká: „Narodily se nám dva roky po sobě Lucinka a Míša a měli jsme za to, že blízká příroda a čisté prostředí je to nejvíc, co jim můžeme dát. Stavba byla tedy obtížnější a také mnohem dražší, než jsme si na začátku představovali, ale neměnili bychom. Je tam hezky. A do Prahy do práce je to blízko. Autem to měl Pavel půl hodiny a mohl by i vlakem, do Braníka je to kousek.“

Jenže Pavel jezdil někdy i na kole.

Fatální nehoda

Když o té nehodě Zuzka mluví, je jí stále do pláče: „Vlastně nevíme, jak se to stalo, nejsou svědci. V zatáčce Pod hájem, jak se tady říká, našel Pavla řidič Lesní správy v krvi a bezvědomí, myslel, že je mrtvý. Pavel zřejmě narazil hlavou do stromu, měl rozbitou helmu, ale také zlomenou klíční kost a loket, odřeniny, ale hlavně prasklé dva obratle a poraněnou míchu.

Nevíme, zda Pavel vyletěl ze zatáčky sám, nebo ho smetlo nějaké auto a ujelo. Podle policie už to nejde zjistit. Snažím se na to nemyslet. Pavel je čtyři měsíce po nehodě stále v nemocnici. Už víme, že přežije. Teď půjde na pár měsíců do Kladrub na rehabilitaci a pak snad bude moci za námi domů. Ovšem na invalidním vozíku.“

Život se nezastaví

„V prvních dnech po nehodě jsem byla naprosto v šoku,“ vzpomíná Zuzka. „Všechno mám v mlze, ale děti vám nedovolí vypnout. Když jste matka dvou- a čtyřletého dítěte, nemáte po ruce babičky na hlídání a bydlíte 3 km od obchodu, 7 km od školky a 35 km od nemocnice, na dlouhé přemýšlení není čas. Naštěstí mi zůstalo u chaty auto, bez něho se s dětmi nikam nedostanu. Jezdila jsem skoro denně do nemocnice, vozila Lucku do školky a s Míšou na ruce hlídala stavbu. Tu jsem ale musela zastavit, zaplatila jsem prostavěné a další objednané práce zrušila. Je totiž jasné, že na dokončení nebudeme mít peníze. Už teď mám potíže se splátkami úvěru, který jsme si na stavbu vzali a také leasingu na auto. Jen v benzínu jsem projela každý měsíc 4 tisíce a víte, že parkoviště u nemocnice je také placené? Co všechno ten úraz pro nás znamená, mi postupně dochází až teď.“

Nejvíc Zuzanu trápí Pavlovo neštěstí, chybí jí a dcerám také. Jenže kromě toho musí řešit i praktické věci a vyhlídky nemá zrovna růžové.

„Pavel už se zpět do práce nevrátí. Budeme muset prodat rozestavěný domek v chatové osadě a koupit byt někde ve městě, v přízemí, vhodný pro invalidu, blízko nemocnice a služeb. Kolik to bude stát ještě nemám tušení, ale je jasné, že na tom nevyděláme. A i nadále budeme mít výdaje vyšší, než jsme měli dosud a přitom místo Pavlova platu jen invalidní důchod. Mimochodem, víte jak vysoký je invalidní důchod z hrubé mzdy 40 tisíc?“ Ptá se Zuzka, a hned odpovídá: „Při invaliditě 3. stupně 14 800 Kč.“

Spoléhali jsme na maminku

Každého asi napadne, jak to měl Pavel s pojištěním? „Jo, pojištění! Tak úrazové pojištění Pavel měl,“ malinko se rozčiluje Zuzka. „Platila mu ho maminka už od školy. Za úraz s trvalými následky dostane asi 80 tisíc. Osmdesát tisíc! To nám stačí tak na tři měsíce. Ale zlobit se na maminku by nebylo spravedlivé, měli jsme na to myslet sami. 15 let stará úrazová pojistka je na nic, dnes bych uzavřela nějaké pořádné životní pojištění. To mám každopádně v plánu, musím pojistit alespoň sebe. Co by bylo s dětmi, kdyby se teď ještě něco stalo mně?“

Jak si pojistit zdraví a život?

Zuzaně bude v její situaci vyhovovat rizikové životní pojištění, které rodinu především ochrání pro případ, že by měla nějaké zdravotní komplikace ona. Vždyť se právě stala hlavním živitelem rodiny. Měla by být pojištěna především pro případ dlouhodobého výpadku příjmu: dlouhou pracovní neschopnost a invaliditu. Kdyby takovou pojistku měl Pavel, dostala by z ní rodina plnění, které by teď přispívalo k jeho invalidnímu důchodu. Pokud by měl Pavel pojištění správně nastavené, jeho celkový měsíční příjem by nyní byl jen o málo nižší, než původní čistý plat.

Zuzka teď musí obracet každou korunu a tak ji příliš nepomáhá pomyšlení, že bude na stranu výdajů připisovat ještě pravidelnou částku na životní pojištění. Neříká si ale, že bude peníze raději šetřit, než aby je posílala pojišťovně a nikdy z nich už nic neměla. Uvědomuje si, že zranit se může třeba za týden po první platbě a už v takovém případě by dostala plnění v dohodnuté výši – vyšší sumu, než by našetřila za celý život.

Láska, zdraví, peníze

Na závěr Zuzka říká: „Neumím si život bez Pavla představit, jsem ráda, že to přežil a udělám všechno pro to, abych ho vrátila zpátky mezi zdravé lidi. A platí, co jsem řekla na začátku – jsem optimista, věřím, že to dáme. Ale nějak mě teď víc štvou řeči o tom, že nejdůležitější je zdraví a že se máme rádi a pak na penězích nezáleží. Je prostě rozdíl jestli to co já prožíváte s nulou na účtu, nebo s milionem vyplaceným z pojistky.“