Sama za sebe

Na výchovu dětí jsem byla většinu času sama a musela se ohánět doma i v práci, abych to jako samoživitelka ustála. Byla jsem zklamaná z odchodu manžela a nevěřila, že bych měla při lovu štěstí. Patnáct let uteklo jako voda a já děti na prahu dospělosti vyprovázela do světa. Jáchym šel studovat do Liberce, Adéla se vydala rovnou za hranice. Po mně zdědily ostré lokty, neměla jsem o ně strach.

Muž v nedohlednu

Pokud už mi někdo padl do oka, byl většinou o generaci starší. Zkušení muži mi imponovali, byli klidní a rozvážní, místo nereálných plánů sázeli na jistotu. Žádný z nich mě ale neokouzlil. Měla jsem kolem sebe dost přátel. S Irenou jsem trávila každou volnou chvilku, byly jsme si hodně blízké. Měla sice manžela a šťastný vztah, ale o mužích jsme se nebavily. Jen jednou jsem si postěžovala. „Objednala jsem si nový televizní stolek, ale ten návod nemohu za žádnou cenu rozluštit. Řekla bych, že i pár šroubků chybí. Ale já na to přijdu, víš, že za řemeslníka bych peníze nevyhodila a chlapa v bytě nechci.“ Obratem mi nabídla pomoc.

Ten pravý

O týden později na mě zvonil její otec. Nikdy předtím jsem ho neviděla, a tak jsem byla v rozpacích, že zprostředkovaně žádám o pomoc někoho, kdo mi byl do té doby úplně cizí. Jen, co ostych opadl, pustil se do práce. Seděla jsem na pohovce a pozorovala ho. Na šedesátníka nevypadal. Byl štíhlý, měl husté a prošedivělé vlasy a krásné oči. Pokoušely se o mě hříšné myšlenky a začala jsem se ošívat. Radši jsem mu vnutila druhou kávu, abych se zaměstnala a přestala koketovat.

Nekalé úmysly

Ke čtyřicetinám jsem si nadělila ten nejkrásnější dárek – milence. Ireny otec splňoval vše, co jsem od muže žádala. Trvá to už rok a ještě stále nemám dost. Hned na začátku mi dal ale jasně najevo, že kvůli mně ženu neopustí. Roky se léčí s depresemi a barevné tabletky bere po hrstech. To, že si její muž na stará kolena a za jejími zády našel o čtvrtstoletí mladší milenku, by ji mohlo zabít. „Pochop, to si nevezmu na triko.“ Myslela jsem, že jsem poctivá a rozumná ženská, ale nemohu si pomoci. Nejsem na sebe pyšná, ale možná za mě mluví roky odpírání a starých křivd z dávno zapomenutého manželství. Nemám odvahu na to, abych se svěřila Ireně a zničila naše přátelství a jeho rodinu. Jen si v utajení užívám chvíle se svým milencem a doufám, že naše tajemství nikdy nevyjde najevo. Trpím doslova jako zvíře, miluju ho, ale vím, že s ním nidkdy nebudu žít. Pocita štěstí se střídají s pocity zoufalství a namám se ani komu svěřit.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.