„Marek byl skvělý chlap, krásný, chytrý, hodný, pracovitý…prostě dokonalý muž. Když jsem ho viděla poprvé, věděla jsem, že je to ten pravý pro mě. I on se do mě zamiloval na první pohled. Vídali jsme se každý den a já se cítila jako v ráji,“ vypráví Karolína začátek svého trápení. Nebylo divu, když se pár po několika měsících sestěhoval dohromady. „Byl to můj nápad. Oba jsme měli byty, ale přitom jsme většinu času trávili jen u mě doma. Byt jsem měla větší a byl blíž k oběma do práce. A tak jsem Markovi navrhla, že by svůj byt mohl pronajmout.“ Marek souhlasil a nic nenaznačovalo, že by s Karolínou nechtěl strávit zbytek života.

Po dvou měsících se Karolína dočkala i žádosti o ruku. „Hned jsem začala náš společný život plánovat. Moc jsme se na to těšili, objížděli jsme místa, kde bychom se mohli vzít, řešili jsme menu, hudbu, šaty. Prostě vypadalo to, že jsme naprosto spokojený pár.“ Bohužel jen navenek. Ve skutečnosti neměl Marek tak čisté úmysly a rozhodně si nebyl jistý svým rozhodnutím oženit se. Karolína navíc od známé, která bydlí ve stejné ulici jako je Markův byt, slyšela drb. „Říkala mi, že Marek ten byt nepronajal a že do něj pravidelně chodí,“ říká Karolína a dodává, že tomu nepřikládala žádnou důležitost a hlavně to brzy pustila z hlavy.

„Napadlo mě to znovu až tehdy, když Marek už po několikáté zmizel na noc a vypnul si telefon. Vždycky se nějak vymluvil na kamarády, ale já jsem prostě nějak cítila, že to není on. Jednou ráno jsem namísto do práce šla k němu domů. Doma měl stále svoje klíče, a tak jsem si říkala, že jdu asi naprázdno a Marek už dávno bude v práci.“ Jaký to byl pro Karolínu šok, když otevřela dveře bytu a v posteli spal Marek s jinou ženou. „Neměla jsem slov. Jen jsem koukala, jak si spí a vypadají spokojeně.“ Karolína hodila po Markovi klíče, čímž ho vzbudila, a utekla z bytu. „Udělalo se mi úplně mdlo. Najednou se mi zhroutil svět. Během jednoho okamžiku. Navíc se Marek nezmohl na nic jiného než sms, ve které mi napsal, že se omlouvá, že se na společný život necítí a že má jinou.“

Když se následující týden Karolína stále psychicky, ale i fyzicky cítila pod psa a menstruace nepřicházela, udělala si těhotenský test. „Když jsem viděla ty dvě čárky, byla to další rána přímo do srdce. Z bytu jsem odcházela rozhodnutá, že se dítěte vzdám, že ho dám pryč.“ Karolínina rodina se ale postavila proti tomuto rozhodnutí a nakonec ji přesvědčili, že by si miminko měla nechat. „Martinka je zlatá holčička. Přestěhovala jsem se na chvíli k našim a ti mi s ní hodně pomáhali. Když jí byly dva roky, šla do školky a já se vrátila do práce. Naši nebydlí daleko, takže jsme taková velká rodina. K tomu mi ještě pomáhá i brácha a jeho manželka.“ O Markovi Karolína dlouho neslyšela, o malé mu ani neřekla. „Jen jsem zaslechla, že se oženil a odstěhoval. Já jsem se ani víc nepídila. Martinka je moje, v rodném listě otec uvedený není a to mi stačí.“

Karolína si po letech našla jiného muže, vdala se a jejich rodina se brzy rozroste. Prostě idylka. Jenže Marek se nastěhoval zpět do města a rozvedl se. A Karolíně tak skončil pocit bezstarostnosti. „Martince je pět let a já ho i s ní potkala. Pozdravil mě jen mávnutím ruky, ale díval se na Martinku. Myslím, že mu to došlo. Je mu totiž strašně podobná. Jako jeho kopie.“ Od té doby jí Marek několikrát volal. „Neměla jsem ale odvahu mu to zvednout. Vím, co chce. Chce Martinku. Teď si navíc mám vyzvednout nějakou obsílku. Bohužel asi tuším, co tam bude,“ říká nakonec Karolína a začíná se pouštět do boje o dceru. Jak myslíte, že její příběh dopadne?