Aneta s rodinou zdědila po babičce byt v centru Prahy. „Babička zemřela v době, kdy jsme čerstvě s manželem dostavěli dům na vesnici. Měli jsme malého synka, a tak jsem se do města vracet nechtěla. Rozhodně jsme tedy nepřemýšleli nad tím, že bychom se do bytu nastěhovali. Ale prodat jsme ho nechtěli, přece jenom byla to dobrá záloha na horší časy, kdyby přišly,“ říká Aneta. S manželem se tedy rozhodli byt zrekonstruovat a nabídnout k pronájmu. „Poslední peníze z hypotéky, co nám zbyly, jsme tedy investovali do rekonstrukce. Přece jenom byt to potřeboval, protože v něm žila stará dáma dlouhá léta a do bytu peníze nedávala.“

Anetin manžel se zpočátku pronájmu bál. „Já jsem ho ale přesvědčila, že je to dobrý nápad. Byla jsem přesvědčená, že když budeme nájemníky vybírat opravdu bedlivě, tak se nemůže nic stát.“ Rekonstrukce bytu zvedla jeho cenu, ale i přesto o něj byl velký zájem. „Byla jsem spokojená, nájemníka jsme si mohli vybírat. Ozvala se nám spousta lidí a většinou to byly mladé páry. A to jsme chtěli.“ Aneta se s manželem dohodla, že do bytu vezmou pouze bezdětný pár bez domácích mazlíčku. „Naše představa byli dva zaměstnaní milenci, kteří se sejdou doma jen večer v posteli,“ směje se Aneta.

Do bytu nakonec vzali solidně vypadající mladý pár. „Dívka ještě studovala a její přítel pracoval jako manažer ve velké firmě. Vypadali opravdu solidně. Navíc nám tvrdili, že děti si ještě několik let nepořídí a že by v našem bytě chtěli zůstat dlouhodobě.“ Aneta byla šťastná a rozhodně ji nenapadlo, že by se mohlo něco zvrtnout. „První měsíce vypadalo vše ideálně. Pár platil nájem na čas a sousedi si vůbec nestěžovali. Jenže idylka netrvala dlouho.“

Po půl roce přišla první omluva. „Mladá paní mi volala a prosila mě, abychom jí počkali s nájmem. Že měli nenadálé výdaje, a tak čeká, až se jí peníze vrátí. Pro nás to problém nebyl, zvláště když opravdu ve slíbeném termínu nájem zaplatili. Jenže následující měsíc se problém objevil znovu a už to tak růžové nebylo.“ Aneta už nebyla nadšená, když jí nájemnice tentokrát stroze oznámila, že zaplatí až později. Ale říkala si, že lepší, než aby nezaplatili vůbec. „Další měsíc se paní navíc ani neozvala. A pak přestali platit úplně.“

„Volali jsme jim, psali, řešili jsme to dokonce přes právníka. Ale v podstatě jsme na ně byli krátcí. Občanský zákoník hovořil spíše ve prospěch nájemců, a to i když se nechovali tak, jak měli.“ Po několika měsících se naštěstí Anetě podařilo nájemníky konečně vystěhovat. „Na chvíli jsme si s manželem oddychli. Ale to netrvalo dlouho. Když jsem do bytu vešla, zhrozila jsem se. Byl naprosto zdevastovaný a vykradený.“ Aneta se málem zhroutila. Místo krásného bytu na ni čekalo velmi nepříjemné překvapení. „Chybělo veškeré cennější vybavení, jako je televize nebo sedačka. Kuchyňská linka měla vyrvaná dvířka, sklokeramická deska byla popraskaná, poličky vyházené a zničené na zemi. V obýváku byla na jednom místě dokonce vytrhaná plovoucí podlaha. Zdi byly počmárané. A další nehoráznosti. Prostě peklo. S manželem jsme v koncích. Na další rekonstrukci nemáme a tohle pronajmout nelze. Chceme se soudit, ale co jsem četla podobné příběhy na internetu, nedáváme si velké naděje. Každopádně v podstatě jsme přišli o krásný byt.“