Diskutujte: Jaký si myslíte, že je Václav Klaus manžel, otec a dědeček?

Pane prezidente, máte rodinu, dva syny, vnoučata. Co pro vás znamená rodina?
Měl jsem to podivné štěstí, že oba naši synové se narodili v té nejhorší době po srpnu roku ´68. Jako osoba nepřizpůsobivá vůči komunismu – dnes se obrat „nepřizpůsobiví občané“ používá jinak – jsem byl exemplárně vyhozen z Československé akademie věd. Veškerá má životní kariéra se ocitla v troskách, dostal jsem podřadné místo v pobočce banky. Zmiňuji to kvůli paradoxu, že v té době se narodili oba naši synové a já jsem nebyl ten totálně prací vytížený tatínek, který přichází z práce v deset v noci a ještě si bere práci domů. Byl jsem v tu chvíli tatínek hledající orientaci v tom, jak dál žít, a tudíž jsem byl daleko více doma. Manželka odvedla ráno děti do jeslí, později do školky nebo do školy a já jsem pro ně odpoledne chodil, nakupoval jsem... To je paradox. To je naprosto šílená a nesmyslná bláznivost komunismu. Měl jsem na syny čas a to ovlivnilo náš vztah. Například letos jeli oba na dovolenou. Jeden vyrazil někam do Itálie autem na lyže a ve svých šestatřiceti letech, když dorazil na místo, mi poslal esemesku „tati jsme v pořádku tady“. Stejně tak druhý, starší syn byl na týden u jakéhosi teplého moře a přišla mi od něj esemeska „tak jsme tady, jedeme z letiště“. To považuji za unikátní. Samy o sobě jsou to možná maličkosti nebo zdánlivé jednotlivosti, ale myslím, že to o něčem vypovídá.

Útok proti autoritám

Dnes se hodně mluví o zhoršování vztahů mezi lidmi, a to i v rodinách. Čím je to podle vás způsobeno?
Dnešní doba je uspěchanější. Je však otázkou, jestli si to neděláme náhodou sami, že se neumíme zastavit, a jestli to není naše osobní, individuální vina, při které se nemáme na koho a na co vymlouvat. To za prvé. Za druhé k tomu nepochybně přispívá zmatené pojetí školství, zmatené pojetí falešných, nejrůznějších takzvaných lidských práv, mezi kterými se najednou objevují práva dětí, což je zrůdnost, kterou já si vůbec nedovedu vysvětlit a budu proti tomu bojovat, co mi ještě síly dají. Za třetí je tady celková atmosféra ve společnosti, která je radikálním a razantním útokem vůči autoritám všeho typu. Počínaje autoritami rodičovskými, autoritami učitelskými, autoritami jakéhokoli typu, což se samozřejmě projevuje i v našem veřejném, mediálním prostoru vůči komukoli, mnou počínaje nebo konče. To považuji za obrovský problém, nad kterým si leckdy leckdo povzdychneme. Změna nemůže začít jinde než na individuální rovině, v rodinách, u rodičů, ve školách. Proto také pozorně sleduji postoje a úsilí mého staršího syna, který už řediteluje tři školy, a myslím, že do této oblasti vnáší velmi racionální pohledy. Atmosféra, kterou přiživují média, a já doufám, že ne Vlasta, je taková, že děti jsou pány, ale to je falešný boj s autoritami. Neseme si to s sebou svým způsobem od šedesátých let, což byla prazvláštní, rozporuplná dekáda. Přinesla jistou rozumnou a potřebnou liberalizaci, ale také absolutní boj proti jakékoli autoritě, proti staršímu, proti vzdělanějšímu, proti rozumnějšímu, proti majícímu nějaký post a tak dále.

Neklademe na děti takové nároky, že už někdy nezvládají vlastní život?
Nemyslím si, že děti nezvládají vlastní život. Je to složitější.

A co jejich rodiče?
To je něco jiného. Když sleduji svých pět vnoučat, tak nemohu říct, že by svůj život nezvládala. Vidím je samozřejmě v chaosu a pohybu, který je daný nejen ambicemi rodičů, ale také třeba jakýmsi samozřejmým přijetím toho, že se jezdí na větší vzdálenosti. My jsme také chodili na nejrůznější kroužky, do sportovních oddílů a já jsem svým způsobem záviděl dětem z menších měst, které to měly všechno více za rohem než já v Praze. Nicméně jsme to ještě zvládali. Dnes vidím, jak jsou ty nebohé děti několikrát týdně štvány na druhý konec Prahy, nepřetržitě posouvány městem. Před pár týdny jsem nalákal oba své syny s rodinami a dětmi do Lán, abych je aspoň o víkendu viděl pohromadě. A zjistil jsem, že oba mí synové fungují jako taxikáři. Během soboty a neděle jedno dítě vezou ráno na turnaj v kopané, druhou vnučku odpoledne na házenkářský turnaj, třetího vnuka na basketbal, další dítě na šachy… Myslel jsem si, že si budu dva dny povídat s vnoučaty a se syny – a oni takhle taxikaří. To je zvláštní ambice a nevím, jestli rozumná. Což vůbec není v rozporu s tím, že si myslím, že děti něco mají dělat. Mají se učit a trénovat to či ono, ale jezdit do čtyřicetikilometrových vzdáleností… no, nevím. V basketbalu jsem to dotáhl do juniorské reprezentace a deset let jsem hrál první československou ligu, ale moje maminka mě nikdy neviděla s basketbalovým míčem na hřišti a tatínek až po mnoha letech. Myšlenka, že by mě někdo vozil na trénink, byla pro mě nepředstavitelná. Ale teď je to samozřejmost, která, nemyslím, že je dobrá.

Myslíte, že dnešní uspěchaná, rozjetá společnost se ještě může zastavit a pokorně se obrátit ke smysluplnějšímu životu?
Pokora je správné slovo, mám ho rád. Myslím, že dnešní rodiče narazí na nějaké meze. Ale kdy, to nevím. Oni už do toho zapojili i prarodiče, kteří jsou zdravější, než bývali prarodiče v minulosti, takže i prarodiče už velmi často dělají taxikáře. To je začarovaný kruh. Přitom si nemyslím, že nám roste vzdělanější generace. Možná v něčem šikovnější, hbitější, rozhodnější, praktičtější, to asi ano. Chybí tomu však podle mého názoru
hloubka.

Tip KAFE.cz

Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním čísle časopisu Vlasta.