Panelový byt na jednom ostravském sídlišti. Všude až nezvyklý pořádek a na podlaze žádné překážky. Ani odložené tašky či bačkory. Se svými rodiči tu bydlí nevidomý Martin Adámek (30).
Jsme s ním v obývacím pokoji, kde na stojánek přikládá sportovní vzduchovku. Míří do kuchyně na malý terčík za jídelním stolem, nepatrně větší, než jaký bývá pro vzduchovou pušku. Martin si nasazuje na uši sluchátka, soustředí se a zaměřuje.
Chvíle napětí. Rázné lupnutí a diabolka ve zlomku sekundy prolétla 10 metrů skrz dvoje otevřené dveře a malou chodbičkou. Zásah! A pak druhý, třetí, čtvrtý… Diabolky se zapíchly jen pár milimetrů „od černého“ – tedy vlastně od bílého, terč pro slepeckou střelbu je totiž trochu jiný.
Jak to, že nevidomý střelec dokáže zamířit na cíl, když by i člověk s bystrým zrakem napoprvé terč možná minul? Nad tím skutečným je ještě terč záměrný, který je odstínován od tmavých okrajů k bílému středu. Puška je osazena laserovým zaměřovačem, který vysílá paprsek a vydává různě vysoké tóny podle stupně stínu zaměřeného v terčíku.
Střelecké disciplíny pro nevidomé (většinou 16 ran vstoje a 60 ran vleže) v současnosti zaštitují Mezinárodní svaz zrakově postižených sportovců (IBSA) a Mezinárodní paralympijský výbor (IPC). Zatím nejde o nijak rozšířené soutěže. Ani se neví, v kolika zemích se slepí lidé střelbě věnují. Navíc jde o velice drahou zálibu: jen speciální zpevňující oblek vychází na 30 000 Kč!
„Náš svaz tomu nakloněn není, člověk si vše platí sám. Já to víceméně řeším přes sponzory,“ říká Martin Adámek. „Můj největší úspěch byl ve Švýcarsku, kde šlo o kvalifikaci do Pekingu. Skončil jsem shodou okolností pátý.“
Nevidomý střelec neztrácí naději a doma trénuje, hlavně prý když rodiče nejsou doma. Baví ho to a slepecká muška se dá pořád pilovat. Pokud se v budoucnu v České republice objeví střelecké soutěže, má Martin našlápnuto stát se mistrem! Nakonec ve vitríně jeho pokoje už nějaké ty poháry stojí.