Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch, ve zkratce označovaný jako DSM, je za oceánem slavnou knihou. Příručka shrnující diagnózy oficiálně uznaných duševních poruch vychází v milionových nákladech a „zdobí“ i bezpočet knihoven laiků. Ti ji hltavě čtou a s jakýmsi zvráceným potěšením u sebe shledávají abnormality, jež si pak nechávají potvrzovat lékaři. Proč jim lékaři přitakávají? Co ale říct člověku, který přijde a odrecituje symptomy přesně dle příručky? Psychiatr se ho neodváží vyhodit. Co kdyby měl pravdu. A navíc: v této oblasti medicíny většinou nelze počítat s pomocí rentgenů či rozborů krve. „Objektivní“ nálezy jsou víceméně vždy i subjektivní.

Bez prášku ani ránu

Duševní poruchy jako by se staly národním hobby Američanů. Podle odhadů tamní obdoby našeho Státního zdravotního ústavu jimi aktuálně trpí téměř čtvrtina obyvatel (zhruba 60 milionů osob), přičemž nějaké „léky na nervy“ v průběhu života brala víc než polovina Američanů! S nadsázkou se za oceánem říká, že u dívek se vstup do dospělosti pozná „podle antikoncepce a antidepresiv v kabelce“. U mužů prý prášky přijdou na řadu později, po zkušenosti s alkoholem, drogami a životním nezdarem.

Americký DSM - základ kategorizace duševních chorob pro celý svět - letos vyšel už v páté verzi. Má téměř tisíc stran! Mezi řadou lékařů v USA i zahraničí vyvolal pozdvižení. „Jestli to tak půjde dál, změní se náš svět v blázinec,“ říká psycholog Mick Walker z Londýna. „Nikdo normální tu nezbude. Až moc normální však budou miliardy Asiatů a Afričanů, které postupně ovládnou Západ, plný chemicky zklidněných tlusťochů pěstujících si své komplexy. Nevím, zda se trend ,zešílení‘ Západu odehrává v režii výrobců léčiv na duševní choroby, ale jiné vysvětlení mě nenapadá.“

Každý knedlík se počítá!

„Farmacie by lidem sama o sobě prášky vnutit nedokázala,“ soudí ale psycholog Jaromír Válka. „Spíš bych řekl, že vychází vstříc poptávce dnešní židovsko-křesťanské civilizace, která je nejvíc rozmazlená, slabošská a poživačná, jaká kdy v dějinách byla. Snad jen starý Řím před svým zánikem byl v ještě větším rozkladu.“

Vraťme se k DSM-5, která zavádí do života řadu nových i upřesněných diagnóz. Pozor, snadno se v nich můžete poznat! Co třeba takový binge eating, nutkavé přejídání? Pro tuto chorobu se „kvalifikujete“ už tím, že se třikrát do týdne přejíte. Komu z nás se to nikdy nestalo? Padne na vás pralesní hlad - a už se můžete objednávat na „psychinu“. Totéž se týká občasného nemírného popíjení, větší než průměrné touhy po sexu a nemírné pečlivosti či pracovitosti.

Také návyku na internetové porno či hazardní hry. Velmi snadno si u sebe můžete diagnostikovat syndrom chorobného škrábání pokožky (skin picking disorder). Stačí, že máte zlozvyk drbat se na zádech nebo na pleši. Pokud máte setrvalý strach z toho, že se vám pleš vytvoří, jste rovněž dokonalým kandidátem polykání pilulek. Oplešatění samozřejmě léky nezabrání, jen vám už pak nebude vadit. (Znáte ten starý vtip o ženě, která místo antikoncepce omylem bere antidepresiva? Má deset dětí, ale je jí to jedno.)

A když jsme u antidepresiv: v DSM-5 se výrazně změkčují „normy“, jež vás přivedou k diagnóze deprese. Stačí, pokud její symptomy (smutek, zádumčivost apod.) máte dva týdny po sobě. Dříve to musely být dva měsíce. Takže dva týdny se trápíte nad úmrtím někoho blízkého nebo po ztrátě zaměstnání a už vás to kvalifikuje pro chemickou výpomoc. Podobných diagnóz, které rozklady všedního dne posouvají do čekáren ordinací, tu najdete řadu. Zakyslé chlapy, co v hospodách u piva nadávají na vše, počínaje manželkami a konče prezidenty, by na jejich základě mohli do léčeben odvážet přímo v autobusech.

Chvála (obecního) bláznovství

To vše jsou víceméně dospělácké hrátky - když si velcí kluci a holky chtějí hrát na blázny, ať si to užijí. Zlé ale je, že přibývá diagnóz týkajících se dětí. U těch za oceánem sledují už i „kvalitu“ poporodního křiku. A pak to jde dál: máte doma vzteklého „skřeta“, který si lehne na záda a kope nožičkama? V kdysi slavné knize o Kájovi Maříkovi se věc řešila za pomoci vařečky. Dnes jde o „disruptivní poruchu regulace nálady“, u níž je třeba náročná léčba.

Ani hyperaktivita dětí není novinka, zmínky o ní jsou v literatuře staré stovky let. Většina dítek z ní časem jaksi vyrostla, nastaly jí jiné starosti. To až teď se neduh musí hned nekompromisně léčit. V USA trpí hyperaktivitou zhruba 15 % dětí, z nichž minimálně 6 % na ni dlouhodobě bere léky. O těchto lécích a jejich vedlejších účincích se přitom ví tak málo!

Dosud se měla hyperaktivita diagnostikovat ve věku do sedmi let, nyní stačí, když na ni lékaři „přijdou“ do 12 let života chlapce či dívky. Jinými slovy - všechny zmatky puberty spadají pod tuto diagnózu a jako takové mají být léčeny. Ne laskavým slovem matky a řemenem (obrazně) otce, nýbrž chemií. Za posledních 10 let i díky tomu vzrostl počet dětí s psychickými chorobami za oceánem více než 40krát!

Tváří v tvář přívalu „šílenců“ všeho věku, kteří si den dělí podle předepsaných tabletek, člověka napadá malá a velmi zpátečnická myšlenka. Není přísně nařízená normalita vlastně k zbláznění? Naši předkové měli pravdu, když si blázny - pravé i domnělé - ponechávali na očích a zaměstnávali je třeba pasením husí. Pro správné chápání obyčejné normality není nad občasné setkání s Pepkem Vyskočem. Tomu, jak známo, stačilo jako terapie poskočení a zamečení. Prášky nebral…

JAK TO VIDÍTE VY?

1. Také se vám zdá, že psychiatrických diagnóz nezdravě přibývá? Nejnověji se v USA objevila i chorobná hrůza z oplešatění!

2. Je to přirozený vývoj, nebo jde o snahy farmaceutického a lékařského průmyslu o maximalizaci zisků?

3. Jak se vlastně dnes pozná normální člověk?

Fobie?

To je normální MARTINA FROUZ VOKOUNOVÁ, fotoeditorka

1. Na tom všem není nic divného. Stejně jako jiné obory i psychiatrie přirozeně reaguje na poptávku, která tu zřejmě je. Současný způsob života automizované společnosti nutí lidi z nedostatku soukromí k izolaci a hledání důvodů jejich potíží. Potom se může stát, že fobie z plešatosti se stane zástupným problémem. Takové potíže mohli mít někteří lidé vždy, avšak nevěnovali tomu pozornost. Dnes na to je čas a informace se rychle šíří internetem.

2. Nemyslím si, že by farmaceutický průmysl vše ovládal, jen využívá příležitosti, které mu společnost nabízí. Lidé se sami nechávají rádi ovládat.

3. Každý má osobní zvláštnosti, znám lidi, kteří mají fobii z ptačího peří, ale hadi jim nevadí. Považuji to za normální. Všichni přece nemohou být stejní. Normálnost není univerzální mustr na lidské chování, je to o toleranci společnosti a každého jejího člena.

Pacientů fakticky nepřibývá

Bc. VIKTOR ŠERÁK, student psychologie

1. Psychiatrické diagnózy se dnes zpřesňují a zpodrobňují, ale faktických pacientů statisticky úměrně nepřibývá, populace tedy není „nemocnější“. Je třeba poznamenat dvě věci: a) některé diagnózy také zanikají, v mnoha zemích například na poli sexuality, b) zpřesňování diagnóz (tedy jejich přibývání) je celkově prospěšné, neboť umožňuje lepší explanaci, což ve finále může fakticky pomoci lidem. Opačný trend by mohl vést k přílišnému zevšeobecnění, což by mohlo být v rozporu se zájmy klienta.

2. Zpřesňování diagnóz, objevování nových jevů k diagnostikování a reevaluace již diagnostikovaného je přirozenou známkou zdravého oboru. Ustrnutí by jím nebylo. Co se týká vyjádřené konspirační teorie „čím víc diagnóz, tím víc peněz pro farmakologický průmysl“, je třeba vzít v potaz dvě věci. Za prvé: člověk, který nepociťuje diskomfort, nejde k doktorovi, ať už se jedná o zubaře, nebo psychiatra. Více diagnóz tedy neprodukuje více pacientů. Za druhé: každá diagnóza nemá své vlastní medikamenty, které na ni působí. Ty naopak společně sdílí více diagnóz. A v případě, že se diagnózy zpřesňují, pak ve většině případů pouze roste množství diagnóz, jež sdílejí daný typ medikamentu.

3. To, že člověk z jakéhokoli důvodu vyhledá psychiatra, psychologa nebo třeba optika, neznamená, že není normální. Pokud má někdo fobii, je snad nenormální? Je snad nenormální nosit brýle? Troufám si tvrdit, že zajisté ne. Otázku si tedy dovolím přeformulovat na: Jak se pozná zdravý člověk? WHO (Světová zdravotnická organizace) definuje zdraví jako „stav psychické, fyzické, sociální a estetické pohody“. Já dodávám realistickou poznámku: musí se jednat o stav „přiměřené“ pohody nebo spíše o stav absence dlouhodobé psychické, fyzické, sociální nebo estetické nepohody.

Normální člověk se moc neřeší

MIROSLAVA NOVÁKOVÁ, produkční v televizi

1. Nemyslím, že psychiatrických diagnóz přibývá, jen je větší osvěta a lidé se nestydí své problémy řešit. Jak je to s počty diagnóz v katalogu v USA, nemůžu posoudit.

2. Vliv farmaceutických firem je obrovský, protože mají silné finanční zázemí. Ve svém okolí znám pár lékařů, kteří opustili praxi a dali se do služeb farmaceutické firmy. To mě dost děsí. Mám štěstí, že jsem v péči lékařů, kteří se řídí svým rozumem a ne lobby farmaceutických firem. Vývoj do budoucna vidím spíš skepticky, protože touha po penězích nezná hranic.

3. Normální člověk se pozná podle mého názoru snadno: moc se neřeší, má koníčky a hledí být prospěšný druhým.

Zamysleme se, jak žijeme

Mgr. LENKA WACKEROVÁ, učitelka v mateřské škole

1. Nemohu dostatečně posoudit, zda přibývá psychiatrických diagnóz. Možná tady v tom množství byly vždycky, jen se o nich moc nemluvilo a taky se neřešily návštěvami u odborníků. Zkrátka člověk, který měl nějaký problém, byl okolím označen za podivína. V dobách nedávných mohla být dokonce psychiatrická diagnóza překážkou pro přijetí do zaměstnání, takže spousta lidí své problémy raději tajila. To jen chlapci odmítající základní vojenskou službu více či méně úspěšně předstírali onemocnění duše. V dobách svobodných už lidé své potíže skrývat nemusejí. Osvěta na tomto poli je daleko větší, a tak se lidstvo prokousává informacemi… a při neodborném nasávání medicínských informací nabývá pocitu, že všechny popsané choroby na něj zákeřně útočí. V době, kdy se oslavuje kult zdravého, krásného, mladého, výkonného, štíhlého, schopného - zkrátka dokonalého -člověka se nelze divit, že lidé propadají různým mnohdy lichým strachům… Co o tom víme? A můžeme to nějak posuzovat? Vždyť lidský mozek je tak složitý, že se ho ještě dlouhou dobu nepodaří dokonale prozkoumat. Můžeme prozkoumat všechny jeho části a záhyby, zjistit anomálie a na základě pokroku lékařské vědy je léčit. Ale kdo zná naše myšlenky? Kdo cítí problémy naší duše? Kdo nám s nimi pomůže? Máme se komu svěřit? Podrží nás někdo? Zdá se, že tady je problém dnešního světa: nemáme na sebe čas, žijeme obklopeni vymoženostmi doby, ale jsme sami. V některých zemích, které my považujeme za chudé, jsou paradoxně lidé bohatší: mají víru, mají jeden druhého a dokážou se radovat z obyčejného života. Tam pro psychiatrické diagnózy a malicherné fobie není místo.

2. Lidé „západní civilizace“ se dostali tam, kde jsou, kvůli svému životnímu stylu a postojům. Je snadné na každou bolístku spolknout pilulku. Kdo ale má čas zabývat se problémy těla a duše a je schopen mezi nimi hledat souvislosti, kdo je ochoten na sobě pracovat? A kolik praktických lékařů dovede pacienty pozorně vyslechnout a poradit, aniž by ihned nabídli medikamentózní léčbu? Proč to takto řeší i psychiatři - „lékaři duše“? Protože to je přece rychlé a jednoduché, stojí to „jen“ peníze!

3. Jsem to já? Se svými obyčejnými radostmi a starostmi? Je normální mít radost ze života?