Milé Kafe.cz,

Někdy mám pocit, že nám život nadělil rodinu a přátele jen k tomu, aby nás doháněli k šílenství. Třeba tím, že se budou pořád dokola ptát na jednu a tu samou věc. U nás ta otázka zní: „Kdy už se konečně vezmete?“

Možná, že ta otázka je na místě, přeci jen spolu s Matějem chodíme už čtyři roky a dva spolu i bydlíme. Je nám spolu dobře a tak, stejně jako mnoho jiných párů, nechceme nic měnit. Nepotřebujeme nějaký úřední glejt k tomu, abychom vedle sebe zůstávali v dobrém i zlém. Nemáme potřebu žádných závazků. Jsme spolu, protože chceme, ale oba jsme realisté a víme, že to se může jednou změnit. A pak by bylo odcházení jednodušší. Nehledě na to, že manželství je umělá a pomalu dožívající instituce, kterou se při životě snaží úředníci udržet zuby nehty, i když nevím proč.

Možná bychom se jednou vzali kvůli dětem. Ale mně je šestadvacet, Matějovi třicet, a oba si myslíme, že na děti máme ještě dva tři roky čas. Není kam spěchat. Chceme cestovat, bavit se a budovat kariéru. Navíc si myslím, že než se člověk pustí do takového velkého projektu, jakým je dítě, měl by si vytvořit určitý finanční polštář, pro jistotu. To jsem ale Matějovi neprozradila, že si tajně ukládám, tak mu to taky neříkejte. Ale to jsem vlastně odbočila.

Možná bychom se jednou vzali kvůli dětem.

Napsat vám jsem se rozhodla, protože mě dotazy na svatbu už pomalu ale jistě dohánějí k šílenství a já se začínám bát, abych se na nějakou babičku neutrhla jen proto, že pohár přeteče ve chvíli, kde se zase po sto padesáté osmé zeptá.

Ono když po nějaké dva roky pomalu každý týden dostáváte tu samou otázku, je to peklo. Navíc to myslí dobře a chtějí odpověď. Jenže po tísící se vám nechce vysvětlovat: „Nám je takhle dobře, ještě máme čas, chceme si trochu užít, svatba nic neřeší, vše by stejně zůstalo stejné....“ A tak dál. Opravdu toho už mám plné zuby.

U rodičů a babiček se to dá očekávat. Koneckonců, i když bydlíme v Pardubicích, oba pocházíme z vesnice a tam se život na hromádce přijímá stále ještě s jistým podezřením. Takže tam se to vysvětluje hůře. Na druhou stranu tam jezdíme tak jednou za měsíc, ale to je asi přesně ta doba, kdy prarodičům vypadne, že jsme se minule dohodli na tom, že se ptají pokaždé a odpověď stejně znají. Bohužel je to stereo – od mých a Matějových příbuzných.

Bohužel stejně natvrdlé máme ale i kamarády. Kteří se sice neptají, každý měsíc, ale jelikož jich máme hodně, tak vždycky někoho nakonec ta zvědavost přepadne.

Bohužel stejně natvrdlé máme ale i kamarády.

Nenapadá vás, jak této kanonádě zabránit? Já vím, můžeme se vzít a bude klid... Tedy než se začnou ptát, kdy budeme mít dítě. Ale to nechceme. Pak jsem uvažovala, že bych si to nechala vytetovat na čelo, jenže je to dost dlouhé… Žertuji samozřejmě. Ale v jednom záchvat trudomyslnosti jsem si to skutečně nechala natisknout na trička, ale to používáme jen před přáteli.

Možná se vám to zdá jako maličkost, ale je to nesmírně obtěžující, nehledě na to, že občas ze stran rodičů a prarodičů dochází i na nátlak, který se s věkem stupňuje. Alespoň pokud jde o mě, protože mají pocit, že v šestadvaceti je holka na vdávání zralá až až a co kdyby mě nedejbože nechal – to bych ještě mohla zůstat na ocet úplně. A taky mají pocit, že když budu vdaná, tak asi automaticky otěhotním a oni se dočkají svých vytoužených vnoučat.

Prosím poraďte mi, jak jste se s takovou situací vypořádali vy?

Hezký den všem, vaše čtenářka Andrea