„V jedněch zprávách ten den řekli, že po mně na místě zbyly jen boty,“ říká Jiří Rozhoň krátce po našem setkání na odlehčení.
„Ale to proto, že já už byl v sanitce. Řekli to šikovně, na místě neštěstí to po mně opravdu zbylo.“ I přes hrůzu, kterou zažil, neztratil smysl pro humor.
Na prstech má rukavice, obličej mu stíní klobouk. Závažná zranění se nevybíravě podepsala na jeho tváři. Jiří Rozhoň si také musel zvyknout, že lidem při pohledu do jeho tváře zkamení úsměv. A mnozí dospělí si v autobuse odsednou.
Na konci kabelu
„Jsme s přítelkyní rodilí Pražáci, ale asi před šesti lety jsme koupili statek na Vysočině,“ začíná o sobě Jiří Rozhoň vyprávět, když jsme se sešli u pražské Fakultní nemocnice Královské Vinohrady (FNKV), kam skoro denně dochází na rehabilitaci.
„Barák se od té doby snažíme dávat dohromady, žili jsme tím. S přítelkyní jsme spolu zhruba patnáct let.“
Mají dvě dcery: starší Josefínku a mladší Rozárku. Pracuje jako elektrikář u Pražské energetiky, konkrétně u tzv. výjezdové poruchovky. Svou práci má rád, mluví o ní v dobrém, i když se mu stala 14. září 2008 osudnou.