Smutná nevěsta

Nebrali jsme se z lásky, ale z povinnosti. Před třiceti lety se nehodilo, abych chodila s pupkem a bez snubního prstenu. Nečekala jsem, že se do mě na povel zamiluje, ale věřila jsem v respekt, podporu rodiny a uchování základních morálních hodnot. Bohužel se tak nestalo. Vzala jsem si prolhaného sukničkáře, který sjížděl pohledem všechny ženy v okolí a s důmyslnými plány, kam se se svými úlovky zašít, se neobtěžoval. Celé město tak vědělo o jeho záletech a já s dětmi na krku počítala každou korunu a přibývající vrásky. Každý pokus o diskuzi skončil jeho všemocným argumentem: "Do manželství jsem s tebou vstoupil proto, abych tě a tvou rodinku vytáhl z té ostudy, že čekáš dítě bez muže." Nebyla to pravda, před oltář mě dohnala síla doby. Ale radši jsem sklopila hlavu, než mu to zpětně vysvětlovat.

Nevěra jako koníček

Podvedl mě snad stokrát, o většině jeho milenek jsem věděla. Na přesčasy a pracovní večeře, florbalový turnaj a kolony jsem nevěřila. I on časem přestal zapírat a mizel se slovy, ať na něj s večeří nečekám.

Poprvé mě podvedl ještě v šestinedělí. Jako naivní mladá holka doufající ve změnu jsem to připisovala stresu z nové role rodiče a přešla ji. Děti rostly a v jejich vyprávění se stále častěji objevovaly záhadné tetičky, které je vzaly do kina nebo na bobovou dráhu. Bylo mi jasné, o co jde. Žádná žena před ním nebyla v bezpečí. Dodnes nechápu, proč známému proutníkovi a řadovému obchodnímu zástupci, jehož výdělky závisely na síle argumentů a přesvědčovacích schopnostech, podléhaly ženy v takovém počtu. Někteří muži se domů vrací s výčitkami a své ženě a někdy i dětem svůj úlet kompenzují zvýšenou pozorností. O tom jsem si mohla nechat zdát. Byl chladný, odměřený a zadumaný do sebe.

Přelil jsi, Jiříku!

Do výchovy dětí se nezapojoval a neskrýval údiv, když jsme synovi jeli na promoce a dcera se odstěhovala za svým přítelem. Z jejich odchodu jsem nebyla nadšená. Byly pro mě důvodem, proč v manželství zůstat a jak ho bez úhony přežít. Byly jako můj ochranný štít před jeho zálety. Dům zůstal poloprázdný a on mi své vrtochy servíroval na zlatém podnose přímo pod nos. Nedalo se to snést.

Sbalila jsem mu kufry a postavila je do předsíně. Přišel nad ránem. Byl unavený, ale na pohled spokojený. Udělalo se mi zle. Byla jsem k nezastavení a pakovala ho ze svého domu. Ano, ze svého. Po celé naše manželství syslil svůj plat pro sebe a já doplatila celou hypotéku. Po dvaceti minutách přetahování jsem ho konečně vytlačila za práh vchodových dveří.

Nebuď labuť

Vzala jsem si týdenní dovolenou, abych na něj náhodou nenarazila při cestě do práce. Chtěla jsem se válet a užívat si, že jsem po více než dvaceti letech udělala svobodné a nezmanipulované rozhodnutí. Z lenošení mě vytrhl zoufalý dceřin telefonát, že je táta na dně, přespává na ubytovně a je na zhroucení. Žádná milenka ho nepřijala s otevřenou náručí a nevzdala se svého vlastního muže a pohodlí. Žil v předsvědčení, že má doma krotkou kobylku a ochočenou samičku, která se mu nevzepře a nezmůže se na vlastní názor. Jeho stav se zhoršoval, skončil v nemocnici na kapačkách a s nebezpečně vysokou dávkou antidepresiv a léků proti stresu a vypětí. Děti ho pravidelně navštěvovaly a po městě se šířily pomluvy, že jsem ho dohnala ke smrtelné posteli. Já ale vím přesně, co mu bylo. Střízlivěl.

Děti mi zavolají jen sporadicky, manžel o mě šíří nepravdy a zdráhá se podepsat rozvodové papíry, já si v opuštěném domě hraji po večerech s ozvěnou. Ani jeden z nás není šťastný, ale já cítím ohromnou úlevu. Svou hrdost mám po mnoha letech zase na dosah.