„Budu se starat o tchyni,“ informovala mě sousedka jen tak mimochodem, když jsme se potkaly na poště. „Doteď ji měla v péči manželova sestra, ale vážně onemocněla a nemůže se o babku starat. Říkám vám to, abyste se nedivila, kdybyste náhodou slyšela nějaký křik. Bába má Alzheimerovu nemoc, je popudlivá a nic jí nejde pod nos.“

Vím, že není snadné starat se o člověka s tímto onemocněním. Někdy je to hotová řehole a vyžaduje hodně obětí i sebezapření. Měli jsme takový případ v rodině, takže nemluvím jen tak do větru. Je těžké mít rád člověka, který vás už nepoznává a není soběstačný ani v těch základních věcech.

Plakala

Nevím, jaký vztah mívala ke své tchyni sousedka, ale podle toho, co vidím a slyším, ji asi moc ráda neměla. Sousedi mají prostorný dům, přitom babičku nastěhovali do suterénu, hned vedle prádelny. Sedávala u okna. Někdy na mě mávala, jako by mi chtěla něco říct. Nejčastěji ale plakala.

Když jsem se o tom zmínila sousedce, jako bych píchla do vosího hnízda. „Tak pláče, no! Není s ní rozumná řeč, pořád by chtěla k dceři. Vůbec nepochopila, že je nemocná. Starám se o ni, jak nejlíp umím, ale víte, co mi provádí? Hází po mně jídlo! Schválně dělá pod sebe a ještě se tomu chechtá! A vůbec, proč vám to vykládám? Nic vám do toho není!“

Možná má pravdu, třeba se o starou paní dobře stará a je jí líto, že to nedokáže ocenit. V takové situaci je těžké být nad věcí.

Sousedi mají pěknou zahradu, ale babička tam bývala jen o víkendech. To ji nechávali venku v invalidním vozíku od rána do večera. Na malý stolek jí naservírovali jídlo na celý den a zmizeli. Na talíř sedala hejna much, zato žena se potravy ani nedotkla.

Přelézám plot

Jednou jsem si všimla, že jí zapomněli dát vodu. A tak jsem přelezla plot a donést jí láhev minerálky. Měla hroznou žízeň. Nebo jiný příklad: seděla venku na pražícím slunci, na hlavě nic a doma samozřejmě nikdo. Marně jsem na ně zvonila.

V přelézání plotu už začínám mít praxi, tak jsem stařence přinesla slamák, dala jí napít a odtáhla vozík do stínu. Jindy zase lilo. Odvezla jsem vozík na krytou terasu a zabalila babičku do svého vlňáku.

Zřejmě jsem to s péčí přehnala. Sousedi na mě vlítli, co si dovoluju vnikat bez dovolení na cizí pozemek! Prý že mě dají k soudu! Řekla jsem jim, že k soudu dám já je, a to za týrání svěřené osoby.

Oni opáčili, že nikoho netýrají, že se o babku vzorně starají, a ať jim týrání dokážu. Že nemám svědky a sociálka ani policie mi neuvěří, protože oni, tedy sousedi, mají styky „tam nahoře“, a že jestli jim nedám pokoj, mám se na co těšit!

Takové vyhrožování jsem si samozřejmě nenechala líbit, rozpoutala se hádka, a kdyby mě manžel včas neodtáhl domů, došlo by i na facky. Doma jsem to schytala. Proč se prý pletu do cizích záležitostí, že si jen zadělávám na problémy.

Se sousedy jsme měli bezproblémové vztahy, než jsem se toho vložila. Jak se o babičku starají, je čistě jejich věc, a že nemůžu dělat závěry z toho, co občas vidím.

Ale copak je normální nechat starého, bezmocného člověka celý den škvařit na slunci nebo moknout na dešti? Dávat mu zkažené jídlo? Zavírat ho v suterénu? Od hádky se sousedy jsem babičku už měsíc venku neviděla. Ani u okna nesedává, jen pláč někdy slýchávám. Můžu s tím jako cizí člověk vůbec něco dělat?

Františka

Pomoc je potřebná, ale musí být vyžádaná

  • Při čtení tohoto příběhu se mi vybavuje úsloví Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán. Dvě dámy, které si nakonec bezmála vjely do vlasů, byly na počátku vedeny nepochybně ušlechtilými motivy - a teď si vyhrožují poněkud absurdními žalobami. Františčina sousedka možná při péči o tchyni jen přecenila své síly a především psychickou odolnost. Františka pro změnu poskytovala nevyžádanou pomoc. Narušila při tom soukromé teritorium, což je vždy vnímáno jako nežádoucí vměšování a nepatřičná kontrola. Výsledkem jsou narušené sousedské vztahy a ještě intenzivněji strádající babička.
  • Dnes už je komunikace mezi nimi zřejmě tak složitá, že se o ni možná zatím nemá význam ani pokoušet. Bez prostředníka si ony dvě ženy už sotva porozumí, byť by si původně vlastně mohly navzájem pomáhat. Zkusme se alespoň v představách vrátit o pár týdnů či měsíců zpět… Sousedka si nepochybně ukousla hodně velké sousto. Každodenní péče o osobu blízkou je vždy řehole. Trpí-li navíc tak těžkým onemocněním, jakým je Alzheimerova choroba, pak je minimálně dvojnásobně náročná.
  • Decentně raději pomlčme o tom, zda snacha vždy může mluvit o tchyni jako o osobě blízké. Rozhodně lze hovořit o syndromu vyhoření, věrném souputníku tak obtížné péče. Jeho součástí bohužel bývá i zloba vůči těm, o něž jsme se rozhodli pečovat. Někdy není jiná možnost než si říct alespoň o nějakou výpomoc druhých. I dotyčná žena se měla snažit o péči o tchyni s někým podělit. S někým z okolí nebo třeba i s nějakým specializovaným pobytovým zařízením. Právě takových zařízení je však zoufale málo.
  • Františka je naneštěstí žena činu. Docela by mě zajímalo, jak by se celý příběh vyvíjel, kdyby místo krkolomného hašení nejhoršího nabídla sousedce pomoc. „Vím, že je toho na vás teď moc, já jsem skoro pořád doma, třeba bych vám mohla být nějak užitečná. Alespoň na zahradě bych mohla ,babce‘ občas dělat společnost, přinést trochu vody, za deště ji převézt na terasu…“ Možná jsem naivní, ale kdoví?! Tenkrát by se možná dokázaly dohodnout. Dnes by nemusely řinčet zbraněmi a vyhrožovat si soudy.