Kdysi jste zpívala s kapelou a taky se zlínskou filharmonií.
S filharmoniky to bylo jen jednou! Ale nikdy na to nezapomenu. Mimochodem, teprve teď se dostávám k vážné muzice – přes děti. Na nějakém videu zaslechly Vivaldiho Čtvero ročních období a moc se jim líbilo. Je to škola i pro mě. Když jedu ráno na šestou na natáčení, pouštím si klasiku. Stejně tak se mi vracejí časy se skupinou Dekorace. Dr. Miluše Lidinská, která ji kdysi založila, vede uměleckou školu v Berouně. Učí se tam přirozenou, moderní formou a děti to baví. Každý rok škola natočí vlastní CD a dvě z nich teď sjíždějí mí kluci. A já sama jsem z nahrávek nadšená. Zpěvu jsem ale moc dlužná. Měla jsem dlouhou pauzu, tak doháním, co můžu. Naštěstí jsem se dostala do skvělých rukou pana prefesora Miloslava Pospíšila, který mi moc pomáhá.
V Česku trvá muzikálový boom...
Pražských muzikálů jsem moc neviděla. Ale když chci vidět opravdu kvalitní muzikál na vysoké úrovni, zajedu si do Brna, kde jsem začínala. Naposledy jsem s kluky viděla Mary Poppins ve skvělé režii Petra Gazdíka a smekám. Nejen před tím, jak je tenhle náročný kus profesně zvládnut. Ale má daleko větší rozměr, jeho téma je víc než aktuální a dává divákům obrovskou životní naději. Jsem ale taky ráda, že jsem se opět setkala se svým někdejším šéfem Stanislavem Mošou. Tentokrát v Divadle pod Palmovkou, kde režíroval muzikál Chicago. Znovu se tu potkávám s Radkem Zimou a Radkem Valentou, které znám z činoherního zpracování Carmen, které kdysi v Divadle Metro režíroval Gustav Skála a na které ráda vzpomínám.
Narodila jste se v Kladně, žila v Kanadě, v Brně, v Praze, teď znovu v Kladně... Kde jste doma?
Podle jednoho přísloví bychom měli být doma tam, kde zrovna jsme. Jako svou divadelní kolíbku beru pořád Brno. Milovala jsem představení My Fair Lady ze Zelňáku. Myslím, že Standa Moša vymyslel skvělé zasazení děje do Brna s využitím místního hantecu. Později jsem hostovala v klasickém představení My Fair Lady v karlínském divadle a měla trošku problém „přešaltovat“ a mluvit „normálně“. Někdy jsem se tam pokoušela něco z hantecu propašovat, ale neprošlo to. Rodinné kořeny mám v Kladně. I když jsem tam nežila a jen tudy projížděla, cítila jsem šimrání v břiše. Teď, když jsem se tam vrátila, napadá mě, jak jsem mohla být tak dlouho bez rodičů. Jak je mi tu dobře! Když jsem pracovala jako au pair v Kanadě, bylo to úžasné a myslela jsem si:
Tady bych mohla žít. Nádherná země, všemožné národnosti, lidi chvíli mluvili francouzsky, chvíli anglicky… A co já vím –
třeba přijde nějaká práce, touha či změna, která mě povede zase jinam.
Co byste byla schopna podstoupit kvůli práci? Někteří herci drasticky hubnou, tloustnou, plešatí…
Záleželo by na nabídce. Rozhodně bych nešla do nějakého sebetýrání. Ačkoli herectví samo o sobě masochismem občas bývá. Když jsme s Robertem Sedláčkem točili Pravidla lži, strávila jsem čtyři dny na statku v Němčicích mezi lidmi po detoxu, kteří se znovu učí žít bez drog. Po pár hodinách jsem úplně zapomněla, že jsem tam kvůli práci. Úplně mě to pohltilo. Uvědomila jsem si, jak lehké je dostat se na dno, pokud nejsme „u sebe“ – a to většina z nás není. Nebyli tam jen ti, co měli skoro jasné podmínky drogám propadnout. Každou chvíli našeho života rozhodujeme o svém dalším kroku. Záleží na tom, co si vybereme.
Jací režiséři vám sedí? Ti, co vám nechají volnost, nebo direktivní typy?
Točím dva roky Ulici, kde se pravidelně střídá několik režisérů. Jsem strašně ráda, že jsem se potkala s Dušanem Kleinem, který s Ulicí začínal a nedávno se tam vrátil. Je to taková persona! Chytrý, vtipný, svůj kumšt ovládá s lehkostí. Je pro mě ctí, že s ním můžu pracovat. Bavilo mě i natáčení s Patrikem Hartlem. Je to takový člověčí radar. Točili jsme vypjaté scény s Martinem Pechlátem, coby mým seriálovým manželem. Dlouho jsem nezažila takhle nimravou, niternou práci. Patrik odhalí sebemenší faleš a ví, kdy z dotyčného může dostat víc. Vy to pořád držíte, pusťte to, říkal mi. Jasně, že měl pravdu – a to jsem o sobě říkala, že jsem puďák. Ráda vzpomínám i na zmíněná Pravidla lži s Robertem Sedláčkem.
Která je vaše nejstarší vzpomínka? V tomto životě? Asi jak v jesličkách navlékáme korálky.
V tomto životě... Věříte na ty minulé?
Četla jsem knížky Zdeňky Jordánové a úplně mě fascinovalo přesné pojmenovávání prožitků, situací a jejich souvislostí. Díky tomu jsem začala chápat, jak si komplikuju život. Tak jsem se přihlásila na Zdeňčiny kurzy Poznej svůj cíl. Pomáhají mi a myslím, že jsem díky nim sama sobě stále blíž. Kromě jiného na nich pomocí kineziologie dostávám odpovědi na spoustu otázek. Z dneška i z minula. Ocitla jsem se ve 4. století, kdy jsem měla být pokřtěna. V kolébce, v šatičkách, v něčem, co mi připomíná dnešní kostel, jsem se necítila nejlíp, protože jsem té „parádě“ kolem nevěřila. Pak přišla maminka a já z jejího pohledu poznala, že to se mnou myslí dobře. V její náruči jsem se trochu zklidnila. Oknem prosvítalo slunce, jehož síle jsem věřila mnohem víc.
Jste věřící?
Jsem. Věřím ve vesmírnou energii, v to, že všechno se vrací. Ač křtěná, mám v sobě pořád otazníky, co se křesťanství týká. Z bible jsem dokázala přečíst jen něco. Jeden známý, bývalý farář a dobrý kamarád mého muže, mi posílá kázání. Nemůžu si pomoct – už to slovo ve mně vyvolává neblahý pocit. Ale píše je hezky a čtivě, možná časem pochopím z této víry víc. Na kurzu jsem poprvé slyšela názor, že odpustit můžeme jen sami sobě. Druhým může odpouštět jen Bůh. Moc se mi ulevilo.
Co děláte, když se naštvete?
Někdy nic, což je nejhorší, jindy začnu ječet, praštím do stolu. Zrovna hněv byl jedním z témat minulého kurzu. Odtud vím a už i chápu, jak je důležité umět rozlišit skutečný hněv, kdy „hájím své hranice“ a kdy jen chci, aby bylo po mém.
Umíte si při pohledu do zrcadla říct: Jsi úžasná?
Tomu říkám výzva! Už jsem se naučila věnovat si samochválící minutku před spaním. Zatím trochu váhavou. Ale v létě mě čeká další kurz, tentokrát s názvem „Jsi úžasná!“ Zkuste mi po něm položit stejnou otázku. Moc si přeju vám odpovědět, že už to umím! Box:
Petra Jungmanová v kostce
|
Celý rozhovor si přečtete v novém čísle týdeníku Vlasta, další informace naleznete také na novém serveru www.vlasta.cz
Jana Šulcová: Přežít čas, kdy to bolí nejvíce