Finalistům talentových soutěží se říká „rychlokvašky“. Zazáří ze dne na den a po pár měsících, někdy už i týdnech, úplně zmizí. Tento typ kariéry ovšem není Petrův případ. Od jeho účasti v soutěži Česko hledá SuperStar uplynulo už sedm let a z povědomí posluchačů, diváků a čtenářů rozhodně nevymizel. Pěkně mu to zpívá, vyhýbají se mu skandály a daří se mu i v soukromém životě. S manželkou Zuzanou vychovávají dva syny – tříapůlletého Matyase a ročního Maxe. A letos se dokonce představil v úplně nové roli – jako tanečník v televizním pořadu StarDance...

Kdy jsi v sobě objevil taneční vlohy?
Ty jsem neobjevil. Tancem ale rozhodně nejsem úplně nepoznamenán, protože jsem z Moravy a z vesnice a příležitostí k tanci bylo mnoho. Třeba jen když se chodilo po hodech, tancovalo se přímo na ulici. Pravidlem je u nás doma umět valčík a polku, ale kdyby mi někdo tvrdil, že budu tančit džajv, ča-ču nebo quickstep, řekl bych mu, že se úplně zbláznil. A ještě před kamerou...

A ještě před kamerou.
Nabídku na StarDance jsem dostal už před třemi lety. Tehdy jsme se ale nebyli schopni domluvit na termínech, což už letos, když mě oslovili znovu, vyšlo.

Bavilo tě to?
To ano, našel jsem dokonce v tanci opravdu zalíbení a prospělo mi to jak psychicky, tak fyzicky.

Manželka tě sledovala?
Žila tím celá rodina, všichni mě podporovali. To bylo příjemné. Snad jen staršího syna to moc nebavilo, ten se na to dlouho dívat nevydržel.

Je to opravdu taková dřina, jak tvrdí všichni, kdo touto soutěží prošli?
Dřina je to vážně hrozná. Ten první týden tréninků mě bolelo úplně všechno, cítil jsem svaly, o kterých jsem vůbec nevěděl, že je mám. A ani pochopit krokové variace není jen tak. Já jsem měl zrovna na začátek tři nejsložitější tance a všechny rychlé. No a k tomu všemu musíš mít potom na parketu ještě nějaký výraz. Zhubnul jsem za těch pár týdnů šest kilo, tak to asi mluví samo za sebe.

No kromě výrazu jsi ale měl i nějaký úraz, že?
Při druhém kole jsem měl na sobě společenské kalhoty, před začátkem pořadu při zkoušení sklouznul po parketě, a to s takovou vervou, že jsem je prodřel až na kůži a spálil si koleno. Těsně před přenosem mi přešívali druhé kalhoty a ošetřovali nohu. Nebylo to nic vážného, ale na spáleném koleně se těžko klouže...

Takže jsi byl vlastně handicapován? Tak bych to určitě neřekl, při tanci jsem na to nemyslel.

A jak jsi skloubil taneční soutěž se svojí sólovou kariérou?
Ve všední dny jsem trénoval, smrsknul jsem ale přípravu jen do dvou až tří dnů týdně, naložil jsem si osm až devět hodin místo tří. Abych stihnul i normálně vystupovat. Hlavní problém byl spojit soutěž s vánočním turné, které právě začalo. Je to dvanáct koncertů po celé republice. Moje kapela plus cimbálová muzika Grajcar a dětské sbory. A taky můj kamarád, písničkář Pavel Helan, se kterým máme folkový projekt Kolotoč. Jinak využíváme na šňůře ručně malované kulisy i projekce, dost jsme se tomu věnovali, tak snad se to líbí. Jen pohybové kreace, které tam předvádím, jsou poněkud méně náročné než ve StarDance. (směje se)

Tím, že jsi dotančil v televizi, můžeš ale víc „tancovat“ kolem dětí, ne?
Ano a jsem šťastný. Maxíkovi byl právě teď rok a začíná chodit. Jsem moc rád, že budu víc doma, a tím pádem si to užiju. Je vlastně moc příjemné, že se zmírnil ten časový stres. Skutečně to všechno vyšlo úplně krásně.

Je rozdíl mít jedno nebo dvě děti?

No to je velký rozdíl. Matymu je tři a půl roku, spoustu věcí už umí sám, chodí do školky, je šikula. To menší dítko vyžaduje samozřejmě mnohem více péče. Ale celkově dáváš pozor na dvě děti místo jednoho, třeba dvě děti oblékáš, když se jde ven, a to jsou chvíle, kdy je ten rozdíl opravdu značný. (směje se)

Bydlíte pořád v Ostravě?
Máme byt i v Praze, tak občas pendlujeme, hlavně já z pracovních důvodů. Ale Prahu mám rád jako návštěvník, doma jsem teď v Ostravě a především Zuzka tam má zázemí. Přejíždění sem a tam ovšem není nic vyčerpávajícího, republika je malá.

Jak cestuješ?
Většinou autem, protože s sebou vozím také nástroje, ale občas i vlakem, tam zase člověk získá čas na jiné věci, když nemusí řídit. Něco popracuješ nebo si dáš třeba panáka...

Další zajímavé rozhovory si můžete přečíst v aktuálním čísle časopisu Story