Nutno ovšem poznamenat, že v masovém měřítku stavějí lidé zvířata na stejnou úroveň jako lidi vlastně až od poloviny minulého století. Po tisíciletí předtím naši předkové jedli psy také!

Je to šok? Ne tak docela. Sobecké a nesoucitné lidstvo přece vždy přírodu používalo jen ke svému momentálnímu prospěchu. Když pes dobře hlídal, dostal kost. Pokud z nějakého důvodu nemohl hlídat, dostal kopanec. A byl-li hlad, putoval na pekáč. Bez gurmánského nadšení, ale také bez výčitek svědomí či většího pohoršení.

Tomu by mělo zabránit jednak povinné čipování (těch psů), jednak vznik „veterinární policie“, která by měla právo vstupovat na pozemky chovatelů i bez jejich souhlasu. Obojí je však zřejmě především efektní plácnutí do vody. Expertům není jasné, jak by čipy měly zabránit porážkám psů (i když třeba k evidenci kousavých zvířat jsou dobré).

Právo vstupu na pozemek už policie od Nového roku tak jako tak získala, ne však právo vstupu do domů, takže psím řezníkům stačí přesunout svůj byznys do sklepů.

Byť to možná zní děsivě, nejsou u nás psi a kočky (křečci, morčata, fretky aj.) před konzumací výslovně chráněni. Podle zákona se mají k jídlu používat výhradně hospodářská zvířata. Ta jsou v něm ale vyjmenována formou „zejména tato…“, přičemž nikde není psáno, že to „mimo jiné“ nemůžou být i naši přátelé nejvěrnější.

Samozřejmě by se ale dali použít jen pro osobní spotřebu – do obchodů a restaurací může putovat pouze „oficiální“ maso z jatek a zkontrolované veterinářem.

Že je pes zvíře domácí, a nikoli hospodářské? To říká zdravý rozum, právo však takové jemnosti moc nerozlišuje. Zákon proti týrání zvířat jen stanovuje, že „nikdo nesmí bez důvodu zabít zvíře“, a pokud k usmrcení dojde, „nesmí mu způsobit nepřiměřenou bolest“.

Naši přátelé nejvěrnější však pořád zůstávají pouhou „věcí“ a příslušné orgány se do vyšetřování jejich týrání moc nehrnou; loni skončily před soudem jen necelé dvě desítky takových případů. A jsme u toho, co by se mělo udělat ze všeho nejdřív: vyšetřovat a stíhat týrání zvířat s mnohem větším důrazem a důsledností než doposud.

A pak také nepodlehnout tupě všeobjímající toleranci a nepřipustit, aby se u nás psi mohli pojídat oficiálně! I takový požadavek už se totiž v rámci vstřícnosti k cizím kulturám objevil…

Morče: pečené, či na grilu?

U nás se tradičně chovají na maso králíci, v některých zemích Latinské Ameriky zase morčata. Ta jsou zde považována za velmi zdravé a dietní jídlo, chutí podobné kuřeti či právě našemu králíkovi. V katedrále v peruánském Cuzku dokonce mají obraz Poslední večeře Páně, na němž pečená morčata tvoří součást menu! Pokusy tamních chovatelů o export masných morčat do Evropy se však nezdařily; na náš vkus je to přece jen příliš exotická lahůdka…