V laboratořích britského města Harlow čekají stovky spektrometrů a plynových chromatografů na tisíce vzorků především moči, ale i krve sportovců.

Více než 150 vědců jich zde má zkontrolovat zhruba 6 200, pracovat budou 24 hodin denně. Prověrky pátrající po zakázaných látkách se budou týkat jak vítězů, tak náhodně vybraných účastníků OH.

Každý odebraný vzorek bude rozdělen do ampulek A a B označených stejným čárovým kódem. Pokud se doping prokáže i při opakovaném testování vzorku A, přistoupí se k rozboru vzorku B. K jeho otevření už bude dotyčný sportovec přizván.

Všechny vzorky se po olympiádě hluboce zmrazí a v laboratoři uchovají ještě osm let; kdyby se během té doby přišlo na nové způsoby dopingu či vznikly nové zkušební metody, budou testy zopakovány. Takže sportovci budou mít své výsledky „jisté“ až po dvou dalších olympijských obdobích.

Tato hrozba by se vůbec neměla brát na lehkou váhu. Ještě letos se při opětovném vyšetřování vzorků z olympiády v Aténách (2004) novými metodami přišlo na pět podezřelých případů, jež se právě nyní řeší!

Při posledních olympijských hrách v Pekingu experti udělali 4 770 testů, které usvědčily z dopingu šest borců. Dalších osm bylo odhaleno v následujících letech a možná k nim někdo přibude, protože testování stále neskončilo.

Kde jsou ty časy, kdy jediným dopingem – ovšem tolerovaným – byla sklenka kořalky! Antidopingové kontroly jsou dnes nesmírně složitá věc: zkoumají se při nich tisíce hodnot a veličin. Boj, který experti s dopingem vedou, dr. Alec Lakeside označil za „maratonský běh s batohem na zádech“.

Soupeři takový batoh nemají, protože za nimi stojí lidé s velkými balíky peněz. Olympiáda přece není jen sportovní událost, ale také příležitost k obrovským kšeftům – vítězové zvlášť některých disciplín mají doslova cenu zlata.

Víc krvinek = víc vítězství

Téměř stejnou cenu mají i „lékaři“, kteří „sportovcům“ dokážou namíchat nepostižitelný koktejl účinných povzbuzujících látek. Vždycky se najdou jedni i druzí, kdo hodí za hlavu férovost. Dříve je v tom dokonce podporovaly státy východního bloku (dnes se podobně spekuluje o Číně).

Na vymýšlení nových či zdokonalování starých metod dopingu se nyní zaměřují tisíce schopných odborníků po celém světě. Jednou z oblastí jejich práce je zkoumání léků, které farmaceutické firmy vymyslely, ale pak je z nějakého důvodu nezačaly vyrábět.

Odhaduje se, že na každý nový lék na trhu připadá až 10 000 jeho zavržených předchůdců! A mezi nimi učení šejdíři hledají vhodné tipy. Hodí se i ty, jejichž výroba byla zakázána kvůli škodlivým vedlejším účinkům: ty se přece projeví až za dlouho…

V boji proti dopingu někdy pomůže spolupráce s výrobcem zavedeného, avšak sportovci zneužívaného léku. To je třeba případ látky Cera, kterou zmiňuje „olympijské“ číslo britského časopisu Chemistry World.

Lék s touto účinnou látkou pomáhá lidem s chudokrevností a chorobami ledvin: stimuluje totiž tvorbu erytropoetinu, jenž reguluje tvorbu červených krvinek. Pro sportovce jde o velké lákadlo – více krvinek znamená větší a rychlejší přísun kyslíku do tkání, což se rovná lepším výkonům a pozdější únavě svalů.

Tato látka se zdála být ideálním dopingem, protože tělo ji produkuje také a rozdíl mezi její přirozenou a umělou verzí dlouho nebyl prokazatelný. Nakonec se ale ve spolupráci s výrobcem léku – firmou Roche – podařilo vyvinout test, který látku dokáže odhalit. Okamžitě se velmi dobře uplatnil v Tour de France, kde je podle řady expertů doping nejrozšířenější.

Geny rozhodují vše?

Podobných látek ovšem vědci musejí sledovat skoro 400: řada z nich se přitom pořád vyvíjí a vylepšuje. Na místo „starých dobrých“ anabolik, testovaných od roku 1976, nastoupily například z rostlin extrahované látky podporující tvorbu testosteronu (ty byly třeba zjištěny u amerického olympijského vítěze ve sprintu Justina Gatlina či u vítěze Tour de France Floyda Landise).

Ke „slibným“ novinkám patří i chemikálie ovlivňující tvorbu myostatinu, který řídí tvorbu svalů. V Belgii už vyšlechtili zvláštní plemeno krav zcela bez této látky - svalová tkáň jim roste takřka nekontrolovatelně! Že by takovému lákadlu odolali výrobci pilulí pro vzpěrače a spol.?

Největší hrozbou dneška je však genový doping. Není vyloučeno, že ho už využívá mnoho sportovců. Jde například o genovou „léčbu“ zvyšující produkci erytropoetinu. Tato látka se už v lékové formě testuje (viz výše), pokud si ji ale na základě změn genů tělo vyrobí samo, žádný lékař rozdíl neodhalí.

Každý organismus je totiž jiný a nikdo nemůže určit, kolik které látky je schopen si sám připravit (také proto u řady sportů – třeba vytrvalostního běhu – záleží na genech skoro víc než na tréninku). Stejně může být tělu geneticky vnucena vyšší produkce růstového hormonu či řady dalších látek sloužících k „přirozenému dopingu“.

Předložte svůj biologický pas!

Experti z World Anti-Doping Agency (WADA) i dalších institucí bojujících s dopingem si často připadají, jako by „holýma rukama zastavovali povodeň“. Podle jejich názoru by bylo namístě přijmout nějaké radikální řešení.

Tím by mělo být zavedení biologického pasu atleta. Jde o elektronický doklad sledující hodnoty organismu sportovce od začátku až do konce jeho kariéry. Díky tomu by se snadno rozeznaly jakékoli anomálie, třeba náhlé „přemnožení“ červených krvinek či skokový nárůst svalové hmoty.

Pesimisté ovšem tvrdí, že prosazení takového pasu pro atlety celého světa není reálné, že by byl falšovatelný a vůbec že věc nemůže fungovat. Nezbývá tedy než pokračovat v tisících testů.

Nás se to netýká?

Doping je žhavé téma i v České republice. Nejnověji se týká plavce Michala Rubáčka (25), který kvůli užití metylhexanaminu dostal dvouletý zákaz činnosti, takže nemůže na olympiádu v Londýně. Sportovec se bránil tím, že lék nevědomky užil v homeopatickém přípravku. Současně ale odmítl analýzu kontrolního vzorku B, což bývá považováno za nepřímé uznání provinění.