Ve svých pětadvaceti letech má Olga Špátová za sebou už několik dokumentů, které neskončily na programu regionálního festivalu studentských filmů, ale na televizních obrazovkách v hlavním vysílacím čase. Před jejím objektivem stál Karel Gott, Jan Kaplický i Miloš Forman. Jako dokumentaristka je Olga Špátová zkrátka nepřehlédnutelná.

Ani ona sama nepopírá, že cestu za kameru jí otevřelo povolání jejích rodičů. Oba dva, matka Olga Sommerová i otec Jan Špáta se stali legendárními osobnostmi dokumentární kinematografie. Pojem "špátovský" dodnes označuje určitý typ dokumentu: laskavé, souznějící portrétování navenek prostých, ale duchovně hlubokých hrdinů. Malá Olga vyrůstala často přímo v pracovně těchto dvou velkých filmařů. Oba dva často navštěvovala ve střižně a byla pyšná, když podle jejích návrhů tu a tam ve svých dílech něco změnili.

Vzpomíná-li na své dětství, mluví především o odlišných výchovných přístupech obou rodičů: matka Sommerová byla tolerantní a otevřená diskusím, otec Špáta přísný a náročný. "Kolem puberty jsem se táty bála. Měl jasnou představu o tom, jak mě vychovávat," vzpomíná.

Povolání rodičů ji inspirovalo - často však musela také čelit obvinění, že její úspěch je jen dílem jejich protekce. "To byla vždycky první otázka, jestli mi nevadí, že dělám stejnou profesi jako oni, jestli mi ty filmy nedělají oni, jestli mi ušlapávají cestičky, a pořád dokola jsem slyšela tyhle banální blbosti," ohlíží se.

Pokud by hledala argumenty, které by jí těchto nařčení zprostily, možná by se mohla hájit tím, že hned třikrát nebyla přijata na FAMU, na obor hrané režie. Jejím osudem se nakonec stal dokument, ovšem s myšlenkou na hraný film koketuje neustále: "Chci dělat obojí. Hraný film je můj sen. Už se mi rýsuje jedna možnost, ale nechci to zakřiknout," říká. Oním hypotetickým filmem je dost možná adaptace knihy Michala Viewegha Andělé všedního dne (ostatně, Viewegh se ve svém publikovaném deníku vyznává z toho, že patří k Olžiným oddaným obdivovatelům).

Největší láska

Poprvé se zviditelnila filmem Láska včera, dnes a zítra, který natočila společně se svou matkou. Obě dvě po dobu jednoho roku sledovaly několik partnerských dvojic (podobně jako třeba Helena Třeštíková ve svých slavných Manželských etudách). Olze se u jedné z nich dokonce podařilo zachytit na kameru jejich autentický rozchod. “Cítila jsem se jako v nějakém Formanově filmu. Natáčím rozchod! Ale pro ně to bylo vysvobození,” konstatuje.

Později jí její krása, talent a bezpochyby i její jméno otevřely dveře hned k několika slavným osobnostem. Po dokumentu o muzikantce Radůze Půjdu, kam chci, točila dokument o inscenaci Miloše Formana Dobře placená procházka, o Janu Kaplickém natáčela film Oko nad Prahou (jehož vznik tragicky přerušila Kaplického smrt), o Karlu Gottovi zase natočila svůj dnes patrně nejznámější film Fenomén Gott. S “fenoménem” se poprvé setkala už jako dítě, protože její otec o něm kdysi natočil filmovou reportáž. “Vzpomínám si, že mě tehdy fascinovala jeho energie a pracovitost a taky to, že se stále usmívá,” říká Olga.

Další, poněkud kontroverznější osobností, která jí zkřížila cestu, se v roce 2006 stal Bohumil Kulínský, odsouzený za zneužívání sboristek v Bambini di Praga. Ten pro ni totiž nebyl objektem natáčení, nýbrž přítelem, partnerem a také asistentem při natáčení.

Nejdůležitějším mužem v jejím životě však stále zůstává její otec: “Život po smrti se pro mě zútulnil, zněžněl, protože vím, že on tam na mě čeká. Naučil mě milovat život a lidi, o nikom nemluvil špatně. Byl to laskavý pokorný člověk, největší láska mého života.”