Sympatická dvojnásobná maminka Olga poskytla rozhovor týdeníku Vlasta. Nové číslo časopisu najdete na stáncích a také sledujte www.vlasta.cz. S publicistou Markem Vejvodou si povídala především o tom, že tělo dokáže vyslat jasné signály, že jste v nebezpečí. Jen jim naslouchat!
Avon pochod se uskuteční kvůli povodním až v září (původní termín byl tuto sobotu).
Musíte mít dokonalou znalost řeči těla. Poznáte, že se u konkrétní cvičenky něco děje?
Poznám. A zvlášť díky tomu, že mám převážně stálé klientky. Začíná to mimikou v obličeji, pak zpozoruju, že to neprožívá tak jako obvykle, že pohyby nejsou takové, jako měla minulou hodinu. Většinou zjistím, že má problémy, které nedokáže jednoduše pustit z hlavy. Tak se dotyčnou snažím trochu rozebrat, aby si aspoň trochu vyčistila hlavu. Protože hlavně kvůli tomu přece přišla.
Když jsem se díval na 13. komnatu, napadlo mě, že vy sama jste varovné příznaky vlastního těla přehlédla.
To je tak – člověk se dostane do určitého stereotypu a v něm jede léta. A myslí si, že takhle už to bude. Já jsem ty signály nereflektovala. Jenže pak přišel jeden velký signál a ten se projevil fyzickým onemocněním. U mě to byla nespavost. Skutečně mi hrozilo, že bych se za chviličku zhroutila. Fyzicky. To byl první okamžik, kdy jsem začala tělo poslouchat. Ještě skoro tři roky jsem to tak nějak řešila – neřešila. Bránila jsem se tomu, že bych měla být pacientka. Až jsem došla k závěru, že se jí stanu.
Oddechla jste si?
No naprosto! I když začátky nebyly jednoduché, tak jsem do toho šla plnou parou. Viděla jsem totiž jakési světlo vzadu v tom tmavém tunelu.
Proč jste se stala tváří Avon pochodu?
Především jsem byla moc ráda, když mě děvčata z Avonu letos oslovila. Roky předtím jsem se angažovala v nadaci Rakovina věc veřejná. Ale tato nabídka se v mém věku, nebo spíš v mém veřejném postavení, kdy mám mnohem větší šanci promlouvat k lidem, neodmítá. Moje maminka umřela na rakovinu prsu před sedmnácti lety, v době, kdy osvěta byla minimální. Ona tady ještě mohla být, a přitom se nedožila ani mého světového titulu, nepoznala vnoučata… Bylo jí 52 let, když odešla, což není žádný věk. Navíc tatínek taky zemřel na rakovinu, pár let po mamince. Prostě nepřipadalo v úvahu, že bych řekla ne.
Vy sama chodíte na vyšetření. Měla jste stísněný pocit, když jste tam byla poprvé?
Měla. A přitom už jsem od svých třiceti let svému lékaři říkala, ať si mě hlídá a pošle mě klidně rovnou teď. Uklidňoval mě, že je ještě čas, ale já se v 39 letech sama rozhodla, že na žádné doporučení čekat nebudu. Když jsem tam seděla v čekárně a vedle mě byly ženy sice starší, které už nešly třeba „jenom“ na prevenci, ale už něco řešily, tak mi vůbec nebylo dobře. Teď už jsem byla asi počtvrté, takže to beru sportovněji, už se tolik nebojím. A hlavně za ten pocit, ten klid v duši, že je vše v pořádku, mi to stojí. A kdyby náhodou – s tímto typem rakoviny, pokud se odhalí už na začátku, se dá něco dělat.
Dostáváte zpětnou vazbu?
Zatím spíš na pořad 13. komnata, kde jsem mluvila o svých psychických problémech. Napsala mi třeba paní, že na můj popud šla k odborníkovi, že se rozhodla, že se přestane stydět. A to je moc dobře. Když si zlomíte nohu, jdete přece taky k doktorovi. Když se vám zlomí duše, necháte to dusit v sobě. Blbost, že? Ale člověk si na to musí přijít sám.
Máte dospělého syna, už jste babička?
Synovi bude v létě 23 let, ale babička ještě nejsem. Ale kdyby byl tak šikovný jako my dva s manželem, tak už máme vnoučka.
