„Nedivte se, že se pořád vracím do našeho společného života, bylo to osudové spojení dvou duší,“ říká Olga v úvodu našeho rozhovoru s úsměvem a naprosto bez patosu.

Člověk prý ale zraje vším, co ho potká, tedy i bolestí.

Jistě, bolest ke každému z nás určitě patří, alespoň neznám nikoho, koho by nezasáhla. A čas ji mírní, to se taky tvrdí. Jenže my jsme spolu byli čtyřicet let a Waldemarův odchod jako by ukrojil půlku i ze mne samotné, nebo spíš tři čtvrtiny. Měl na mě obrovský vliv, ale od začátku jsme se shodli ve všem, ve vkusu, v názorech…

¨Vy taky nepůsobíte jako submisivní typ…

A on taky Walda nebyl žádný uzurpátor, naopak, byl něžný, gentleman, pozorný, velmi mi usnadňoval cestu. Skoro se to bojím říct, že jsem celá léta byla jenom šťastná, bez velkých starostí, nemusela jsem nic dělat pro svou image, protože tu obstarával on. V Americe měl tisíce fanoušků, kteří na něj čekali. Tak otevíral dveře i mně.

Ve vaší profesi?

Jistě. Když jsem začala pracovat v realitách, první byt jsem prodala v rekordním čase zájemcům z Chicaga. Čechům. A samozřejmě znali a měli rádi Matušku.

Koho napadlo uspořádat v Praze koncert?

Myslíte někdy na to, že ještě pořád před sebou máte jak se říá nový čas s novými šancemi?

To je otázka jako v anketách do mobilních telefonů, kde nemusíte nic vysvětlovat a pouze odkliknete ano, nebo ne. Tak já volím ne. Mám přátele, se kterými je mi fajn, určitě existuje spousta bezvadných chlapů, ale ne pro mě.

Jak tedy vypadá den, na který se těšíte?

Já snad ani takový nemám. Ne že bych se neuměla radovat, vídám se ráda s přáteli, prožívám s Waldíkem, když se mu něco povede, ale jinak budoucnost neřeším. Těším se z toho, co bylo.