Odpuštění je ozdravné, ovšem nelehké. V ryze racionálním podání se člověk snaží na křivdě či průšvihu, který mu někdo druhý způsobil, hledat pozitiva. Jenže ihned to nelze. Někdy ani po čase.

Někteří odpustí sousedovi, že jim zapálil zahradní altán, protože na jeho místě dokázali postavit nový -lepší a ještě se přitom seznámili se skvělými lidmi. Všechno však není tak přímočaré a hlavně tak málo důležité. Někdy je těžké o tom jen mluvit. „Jak jsem odpustil rodičům, že mě odložili? Nezlobte se, je to moc osobní. Nemůžu o tom mluvit,“ řekl jeden z těch, kteří prožili život v dětském domově.

„Dlouho jsem cítila jeho odchod a nevědomost o příčinách jako zradu, ponížení, ublížení. Neměla jsem pro to pochopení. Rok jsem se dokola ptala:,Proč? Za co?‘ Říkal, že mě miluje a vše dělá pro nás, máme spolu čtyřměsíčního Mínka,“ říká otevřeně tmavovláska.

Emoce pracovaly a ona hledala odpovědi. V první chvíli ze všeho vinila sebe, pak se rozlítila a Jiřímu vyčítala, že jí ublížil. Lítost střídal vztek. „Plavala jsem v příbojích citů a k tomu se přidala krutá ekonomická realita,“ konstatuje zpěvačka.

Kostlivci lezou ze skříní

Pro Šárku nastala drsná doba. U jejích dveří se po manželově sebevraždě objevovali věřitelé, kteří po ní chtěli peníze, docházely anonymní dopisy, množily se výhrůžky. „Neměla jsem tušení, v jaké ekonomické propasti jsme! Že Jiří nadělal šílené dluhy. A co bylo horší - mnozí lidé mi to nevěřili,“ krčí rameny a nechce vše rozebírat. Taky proč?

V tu dobu se od ní odvrátila řada známých i kolegů. „Vlastně mi rozvrátil nejen osobní život, ale i ten profesní. Mnozí lidé si mnuli ruce a přáli mi to, v umělecké branži je boj,“ popisuje zpěvačka, která se ve druhé fázi snažila krok manžela, jenž mluvil o sebevraždě na lehkou notu často, pochopit. „Jednou, když o smrti zase začal, jsem mu řekla:,To mě tu necháš samotnou s dětmi na mateřské? Jak si to představuješ?‘ On odpověděl:,Já bych ti, miláčku, do začátků něco nechal…‘ Víte, tohle se opakovalo a já už to brala jako hru. Možná si tím říkal o větší pozornost.“

Za nejhorší Šárka Rezková považovala fakt, že vlastní manžel před ní nevyložil karty. „S kým jiným tohle chtěl řešit? Možná měl strach, že skončí ve vězení, že v mých očích selhal. Nevím...“ povzdychne, ač mu už odpustila. I když to pár let trvalo.

Pochopení bolí

Scházeli se jako rodina denně a rozebírali své trable i radosti. „Asi jsem mu dávala nevědomky svými otázkami a plány psychické rány. Zpětně jsem si to uvědomila - třeba když jsem řekla, že byt, ve kterém žijeme, je třeba dodělat a že by bylo hezké, kdybychom si koupili chalupu v přírodě, na kterou si můžeme vzít půjčku. Já plánovala, on tiše koukal… Kdyby mě zastavil a přiznal:,Je to v pytli, jsme na tom tak a tak,‘ dalo se něco dělat. Ale když nic nevíte?“ Když tohle ex post Šárka rozebírala, stála před ní hradba dalších dotazů: „Neměla jsem jeho důvěru? Nebo jsem mu za vysvětlení nestála? Říkal mi vše o svých nemocech, zdravotních trablech, kde ho píchlo, ale o dalších závažnostech nic!

Musela jsem být nepříjemný protějšek, když jsem ke konci víc a víc prokukovala lži, které kupil. Bylo to trapné a pro něj to muselo být i potupné! Chtěl mě uchránit od starostí a dosáhl opaku. Teď vím, že se to táhlo od svatby. O to víc jsem si v prvních chvílích poté, co si vzal život, přišla podvedená, ponížená… Teď to chápu a rozumím tomu. Ale došlo mi, že jsem nevěděla, s kým jsem žila!“

Návrat? Ne!

Dostat se ze všeho pomáhal mladé ženě duchovní svět. „Kolikrát jsem seděla v kostele a přemýšlela o všem, snažila se vše chápat. A hodně mi pomohla i pracovní návštěva Indie v roce 2007. Tam jsem prožila dlouhý očistný pláč a pochopila, kam chci jít dál, co musím.“

Zesílila, věděla, že myšlenky na únik stejnou cestou si nesmí dovolit - má tři děti! Začala bojovat, pracovat a smířila se s tím, že věci mají řád a mnohé se dějí, ať děláme cokoli. „Často se mi o Jiřím zdálo, viděla jsem jeho siluetu. Ale loni jsem měla jiný sen, velice živý, v něm přišel a říkal, že se vrací. A já cítila - ačkoli jsem ho milovala a moc jsem si předtím přála, aby se tohle nikdy nestalo - že už jeho návrat nechci, že jsem jiná, jinde, že pro mě je jeho místo tam nahoře.

Může to znít cynicky, ale bylo to úlevné. A víte, že on se v tom snu otočil a rozloučil se pak se mnou?“ Šárka už na manžela vzpomíná bez slz, s úsměvem a reálným pohledem na věc. I když… „Vždycky když o tátovi mluví náš syn a ptá se, jestli se na nás dívá, mám mrazení kolem žaludku.“