Nikdy nevíte, kdy to postihne vás. I když nemáte vrozené dispozice pro schizofrenii nebo vám v dětství „nic nenašli“, silná deprese může postihnout takřka kohokoli.

Problém je v naší společnosti pořád tabuizován a takto nemocní musejí být nezřídka hospitalizováni na psychiatrii, protože se dostanou do těžké krize. Tři z nich se rozhodli o svém problému promluvit.

Chtějí poukázat na to, že zavření do léčebny a konzumace léků není ideální řešení. Jsou to normální lidé s občas nenormálními zážitky.

Vlastimil K. (41)

Diagnóza: bipolární afektivní porucha

„Řídím velkou firmu, která má zhruba sto padesát zaměstnanců. Kdybych svou nemoc prozradil v Německu, je to jedno. Ale říct tady, že jsem byl hospitalizován v psychiatrické léčebně? Asi bych skončil.“

Když přišli domů, řekli slova, která se mě dotkla. Zavřela jsem se do pokoje a přestala vycházet. Až druhý den jsme se domluvili, že zajedeme na jiné oddělení psychiatrie.“

Kristýna už totiž v souvislosti s problémy v dospívání navštěvovala jednu psychiatričku. Ta ovšem žádnou diagnózu nestanovila.

Zajeli tedy na krizové centrum v Bohnicích. Tam shledali, že by bylo bezpečnější, aby zůstala hospitalizována. Diagnostikovali těžkou hraniční poruchu osobnosti.

Lepší než u rodičů

„Nejprve jsem to nebrala tragicky a říkala si, že alespoň zažiju něco nového,“ líčí Kristýna. „Říkala jsem si všude líp než s rodiči. Na oddělení však byli všichni různého věku. Jsou tam dvě ložnice, pánská a dámská, a v každé šestnáct lidí.

Takže žádné soukromí. Tak proběhl tento čtrnáctidenní pobyt, který já osobně nehodnotím nijak přínosně. Ovšem je pravda, že jsem si uvědomila, že ať budu bydlet v nějakém azyláku, nebo jinde, tak se budu muset vždy podřídit pravidlům.“

Kristýna nakonec byla u svých rodičů do 26 let s tím, že se problémy postupně zklidnily. Pokud jde o profesní život, studovala střední školu zaměřenou na sociální činnost - vychovatelství, poté zkusila tři čtvrtě roku na vysoké škole obor speciální pedagogika.

Nakonec ale přešla hned do praxe v mateřské škole jako asistentka pedagoga pro děti, které potřebují speciální přístup. Nevydržela tam ale dlouho. Zkusila i další místa, jenže ne vše zvládala.

Zažádala tedy o invalidní důchod a může pracovat jen na částečný úvazek. Nyní jí pomohlo navštěvovat kavárnu občanského sdružení Green Doors. Před dvěma lety potkala přítele, s nímž je dodnes šťastná.

Model podle Roberta Mezziny

  • Problematikou léčby duševně nemocných pacientů se zabývá prof. Roberto Mezzina, psychiatr a koordinátor komunitních služeb v italském Terstu. Počátkem března měl v Praze seminář, kde představil tamní systém péče o duševně nemocné. Psychiatrická léčba byla postupně od roku 1978 přesunuta z nemocnic do komunitních center. Ta mají být otevřena nonstop a lůžek pro klinickou péči má být co nejméně. „Psychiatrické kliniky nelze zrušit a nahradit je novými na zelené louce, ale je nutné postupně je přeměnit zevnitř,“ uvedl.
  • Třeba ve Velké Británii funguje model takzvaných krizových týmů. Ví se, že průběh nejhorších projevů nemoci trvá třeba jen dva dny, maximálně týden. Pacientova rodina si během příchodu ataky pronajme hotelový pokoj, kam přijedou lékaři a sestry a spolu s rodinou to zvládnou. Žádná klasická léčebna!