Věděla jsem, že přijdu o souvislý osmihodinový spánek, dlouhé, ničím nerušené vysedávání v kavárnách, možnost v sobotu ráno si číst v posteli až do oběda nebo flámování v zakouřených barech. Některá z těchto tušení se naplnila, jiná ne. Naprosto jsem ale nebyla připravena na to, že přijdu o tak samozřejmou a triviální věc, jako je rychlá chůze.

Ráda chodím rychle.

Užívám si, jak mi přitom vítr fouká do obličeje a podpatky klapou po dláždění (anebo naopak, jak se tenká podrážka balerínek přimyká k chodníku tak těsně, jako bych šla naboso). Ráda se proplétám mezi pomalejšími chodci, předbíhám na eskalátorech a když musím zpomalit - třeba proto, že přede mnou se šine turistický zájezd, nebo školka, nebo páreček důchodců, netrpělivě přešlapuju.

Díky dětem jsem se ovšem já sama stala tím, kdo zpomaluje provoz na chodníku.

Začalo to hned po narození Aničky, když jsem v pražských ulicích začala manévrovat s kočárkem. To ještě nebylo tak zlé, protože tempo své chůze (byť zbržděné neohrabaným vozidlem, kočičími hlavami, uzoučkými mezerami mezi auty, jimiž jsem se snažila prodrat, abych mohla přejít přes ulici) jsem si pořád mohla určovat sama. Nevadilo mi dokonce ani zdolávat četná schodiště v podchodech metra. Jen jednou jsem dostala pošetilý nápad využít pojízdnou plošinu, určenou pro kočárky a invalidy. Teprve když jsem na ni s kočárkem nastoupila, zjistila jsem, že plošina se pohybuje rychlostí centimetr za vteřinu a vydává u toho rámus jako letka armádních stíhaček, takže každý, kdo na ní jede, si nutně připadá jako bizarní výstavní exponát: právě tak na něj okolo probíhající chodci zírají.

Daleko horší situace ovšem nastala, když mé děti - nejprve Anička a o čtyři roky později i Líza - začaly jízdu v kočárku odmítat.

Toužily chodit samy. "Za uku."

Právě tehdy jsem poznala co je to skutečné, nefalšované loudání. A pochopila jsem, že je to činnost, při níž bych při své netrpělivé povaze nejradši vyskočila z kůže. Nikdy byste nevěřili, kolik fascinujících věcí se nachází v zorném poli dvouletého dítěte, tedy necelý metr nad zemí. Je jich tolik, že zhruba každých patnáct metrů se musí zastavit a užasle zírat. Ne berušku, lezoucí po kmeni stromu. Na sprostý obrázek, načmáraný na zdi. Na psí hovínko. Na dvířka od auta. V důsledku čehož já začnu podupávat a opakovat: "Tak co, už můžeme jít? Už půjdeme, ano? Pojď, Lízinko. Tak už pojď. POJĎ!"

Lízinka má ovšem své vlastní tempo.

Tempo hodné zenového mnicha, ve kterém setrvává s bohorovným klidem hodným téhož. Půjde, teprve až když si berušku, obrázek nebo hovínko prostuduje ke své dokonalé spokojenosti. Půjde zhruba celých patnáct metrů, než učiní další strhující objev, který ji opět přiměje ze zastavit.