Můj hodný zaměstnavatel mi v tom vyšel vstříc a dovolil mi brát si dítě s sebou do práce. To ovšem ještě netušil, co ho čeká. Upřímně řečeno, netušila jsem to ani já sama.

Než jsem tuto variantu začala sama praktikovat, často jsem četla o ženách, které si braly dítě s sebou do práce. Tyto ženy, obvykle energické manažerky v bezchybně nažehlených kostýmcích, nebo elegantní redaktorky módních časopisů, si práci s dítětem po boku nemohly vynachválit. V časopiseckých rozhovorech s nimi, které mi vlily do žil tolik optimismu, jsem ovšem přehlédla dvě důležité konstanty.
1) Každá z nich měla svou vlastní kancelář. Tedy místnost, ve které mohly své dítě izolovat od zbytku pracovního kolektivu a firemního majetku.
2) V drtivé většině to byly vysoce postavené šéfky s vlastní asistentkou, která jim řvoucího drobečka mohla v kritické situaci pohlídat nebo předat k tomu pověřené chůvě.

Já jsem nesplňovala ani jedno, ani druhé.

Dny, strávené na pracovišti s jednoroční Aničkou a později stejně starou Lízou, se tak staly těžkou zkouškou psychické odolnosti mé a často i mých kolegů.

Do kanceláře jsem přicházela ověšena dítětem, kojeneckou židličkou a obrovským batohem s tunou nezbytností, počínaje papírovými plenkami a vlhkými ubrousky, přes arzenál lahviček s dětskou stravou až po hromádku velkých kostek lega, ožižlaná leporela a umolousané plyšáky. Dorážela jsem obvykle zbrocená potem, se sebevědomím zadupaným až někam do suterénu, neboť na úpravu zevnějšku v dané konstelaci nezbýval čas. V místnosti, kterou jsem sdílela s osmi dalšími lidmi, a v níž mi kromě psacího stolu a počítače byly vyhrazeny zhruba dva čtvereční metry prostoru, mě záhy obklopil kruh rozházených hraček, drobků, roztrhaných papírů a sežmoulaných kapesníčků.

Mé oblečení do práce pokrývaly fleky od rozmačkaného banánu a kapičky od mléka z lahve. Do klávesnice mi padaly drobečky z piškotů.

Důkladným empirickým výzkumem jsem dospěla k poznání, že když si berete batole s sebou do práce, svůj čas a energii musíte dělit v poměru 20/80. Těch dvacet procent můžete věnovat práci. Zbytek času a sil spolyká vaše snaha zabránit dítěti v otravování kolegů (oni se sice tváří, že jim to nevadí, ale jejich velkorysost není bezedná), v ničení firemního majetku a v sebedestrukci.

Líza měla obzvláštní zálibu v elektrických prodlužovačkách, které se v naší redakci, plné počítačů, válely po zemi v hojném počtu. Milovala také automat na vodu a nablýskaný skleněný stolek v recepci, po němž dychtivě ťapala umatlanýma ručkama, kapala na něj mléko a toužila na něm hňácat své hroudy modelíny. Nejvíce kreativní ve svých vylomeninách bývala tehdy, když byl nablízku ředitel vydavatelství, milovník ušlechtile minimalistického designu trpící fobií z jakéhokoli nepořádku.

Zvláštní kapitolou bylo přebalování.

Mohla jsem si vybrat, jestli budu dítě přebalovat na mramorové podlaze na ušlechtile minimalistickém záchodě, nebo na koberci v redakci před zraky (a pod nosem) všech kolegů. Ušpiněné plenky jsem se navíc bála házet do koše a raději jsem je skladovala v kočárku a vyhazovala do popelnic cestou domů.

Ve vyhrocených okamžicích, když rozmrzelost dítěte, nebo moje, nebo kolegů dostoupila vrcholu, jsem Aničku nebo Lízu naložila do kočárku a půl hodiny s nimi kroužila po zahradě kolem budovy. Po pěti nebo deseti nebo padesáti kolečkách se mi obvykle podařilo je udrndat k spánku; nechala jsem kočárek stát pod oknem a řítila se do kanceláře, kde jsem pak v zuřivém tempu odvedla své denní pracovní penzum. Ovšem jen do chvíle, než se z kočárku pod oknem nezačalo ozývat tiché, ale o to neodbytnější fňukání…

Práce s dítětem v kanceláři měla jen jednu jedinou, byť nezanedbatelnou výhodu. Nikomu z mých kolegů ani nadřízených nikdy nevadilo, když jsem šla domů dřív. Nedivím se jim.