Pravda, byli jsme to my, rodiče, kdo v ní tu víru záměrně vypěstoval a kdo se nijak neměl k tomu ji zpochybnit. Vytrvale jsme Ježíška popisovali jako létající miminko, které v určený večer zázračně do všech domácností světa dopraví nálož dárků (vlastně do všech ne: jen tam, kde byly děti hodné, abychom nepřišli o Ježíška coby výchovnou páku) - v důsledku čehož si ho Anička představovala jako zmenšeninu Supermana, včetně té modré kombinézky. Koneckonců, kdo tvrdí, že Ježíšek musí pořád nosit tu zpuchřelou krajkovou košilku, kterou mu kdosi navlékl kdysi ve chlévě? (Líza se na myšlenkovém scestí dostala ještě mnohem dál. V jejích třech letech jsme zjistili, že si v důsledku jakési etymologické záměny myslí, že Ježíšek je ježek, který dárky přináší napíchnuté na svých bodlinkách.)
Kdykoli jsme pěšky nebo tramvají míjeli kostel, upozorňovali jsme: "Tady bydlí Ježíšek!" A Anička se pak v důsledku přeslechnutí léta domnívala, že ona majestátní budova se jmenuje "postel" (ve které přeci Ježíšek spí).
A především jsme každý Štědrý večer chodili Ježíška vyhlížet před dům - přičemž já jsem pravidelně odbíhala domů "pro svetr", abych mohla zběsile vydolovat dárky ze skříní, naházet je pod stromek, vrátit se ven a hlaholit: "Tak co, už letěl?"
Budování Ježíškova renomé nicméně naráželo na četné překážky. Tou nejmenší bylo televizní zpravodajství, které nás v adventu denodenně zásobovalo šoty o nákupech vánočních dárků. Jako horší protivník se ukázala moje praktická tchýně, která se mě v listopadu a v prosinci při našich nedělních návštěvách svým znělým hlasem ptávala: "Co jim mám koupit k Vánocům?" A ještě horší moje zcela nepraktická maminka, která si každý rok kupovala drahé luxusní jmenovky na dárky, ale zapomínala je na dárky připevnit, takže při rozbalování dárků pod stromečkem pak každý balíček doprovázela komentářem: "A tohle je pro Aničku. A tohle pro Lízinku." A nechávala nás, rodiče, abychom čelili všetečným dotazům typu: "Jak to babička ví?"
Nejzáludnější nástrahy jsem ale objevila v dětských knížkách zahraniční provenience, v nichž se s Ježíškem nepočítalo. Především pak v Dětech z Bullerbynu, které na idylu našich Vánoc útočily větami typu: "Když jsem byla malá, věřila jsem, že vánoční skřítek opravdu je, ale teď už na to nevěřím:" - a nutily nás, předčítající rodiče, k improvizované cenzuře.
Když bylo Aničce asi tak pět, smířila jsem se s tím, že nějaký malý chytrák ve školce jí dozajista prozradí, jak se věci s Ježíškem doopravdy mají (a odvede tím za mě kus špinavé práce). To se však nestalo. Tedy, ne že by se o to někteří nepokoušeli. Anička však veškerým snahám o vánoční prozření statečně vzdorovala. "Mami!" hlásila jednou po příchodu ze školky. "Představ si, že Helenka říkala, že dárky nenosí Ježíšek, ale kupujou je rodiče. Ta je ale pitomá, viď?"
Postupem času jsem ji začala podezírat, zda její nezdolná víra na Ježíška nemá co do činění s vypočítavostí. Zejména poté, co jsem ji vysvětlovala, že na jakousi příšerně drahou a zcela zbytečnou ohavnost (myslím, že to byl plyšový kráčející poník na baterky, táhnoucí saně pro panenku Baby Born) nemáme peníze. "Vždyť to nemusíš kupovat!" prohlásila vítězně Anička. "Může mi to přinést Ježíšek!"
Můj odpor k Ježíškovi coby marketingovému nástroji hračkářských koncernů ještě zesílil poté, co jsem zjistila, že katalogy hraček některých firem přinášejí předpřipravené formuláře dopisu pro Ježíška. Pod předtištěný text "Ježíšku, prosím, přines mi..." si dítě může nalepit obrázky kýžených dárků, vystříhané z katalogu - pokud možno včetně katalogových čísel, aby v tom Ježíšek neměl bordel.
Už už jsem se tedy chystala k nepříjemnému vysvětlujícímu rozhovoru ohledně Ježíškovy skutečné kupní síly, když vtom - jednoho večera krátce před vánočními svátky - přišel náhlý obrat. Četli jsme tehdy zrovna Harryho Pottera a Kámen mudrců. V kapitole o tom, kterak Harry slaví své první Vánoce v Bradavicích, jsme dočetli k místu, kde Harry dostal od Hagrida vyřezávanou flétnu. "To nechal Ježíšek pro Harryho v Hagridově chýši," dodala jsem na vysvětlenou. Anička protočila oči v sloup a znechuceně mě pokárala: "Mami!"
V tu chvíli bylo mezi námi jasno: Ježíškův monopol u nás skončil. Ale zas tak úplně to zatím nevzdal. Alespoň doufám, že část vánočních pravomocí zůstane na jeho bedrech natrvalo.
Další pokračování a osudy Kláry již za 2 týdny.