Ale sotva se moje těhotenské břicho zvětšilo do nepřehlédnutelných rozměrů, právo udílet mi rady do života si osobovala naprosto ničím neohraničená skupina lidí, od vzdálených příbuzných až po kolemjdoucí, které jsem viděla poprvé v životě.

„Musíte jíst víc selenyny!“ usmívala se vietnamská dáma v zelinářství a přihodila mi k nákupu krásně oranžovou papriku.

„A pro vás asi džus, že?“ otázala se servírka v restauraci tak rozhodně, že jste ztratila odvahu objednat si vytouženou skleničku červeného vína.

„Nebudeme ti přece kouřit pod nos!“ sdělili mi přátelé v téže restauraci a odebrali se ven na cigaretu, takže jsem u stolu zůstala sedět sama.

„Tak snad si řeknete, aby vás pustil, ne?!“ zaútočila na mě žena středního věku v tramvaji, když mě přistihla za jízdy stát, zatímco přímo pode mnou seděl mladík se sluchátky na uších. Chabě jsem se jí snažila vysvětlit, že už budu vystupovat, ale paní mezitím přinutila mladíka vstát a spílala mu do zkažené mládeže, načež mladík začal spílat mně, protože jsem prý na sebe neupozornila schválně, abych mohla stát a „dělat ublížené ksichty“. Vzápětí se do mě pustila i ona žena, protože stáním v tramvaji za jízdy mohu ohrozit život svého nenarozeného dítěte.

Po porodu se pak veřejný dohled nade mnou a mým (nyní již narozeným) dítětem ještě zostřil. Neznámé ženy všeho věku mě zastavovaly na ulici, aby mohly nahlížet do kočárku a komentovat vzhled mého dítěte (krásné), jeho velikost (veliké), jeho pohlaví (nemá náušničky, takže chlapeček? Ale co ta růžová čepička?), množství vlasů, délku nehtů a charakter (pokud dítě spalo, bylo obvykle označeno za hodné, pokud se hýbalo nebo dokonce brečelo, za… ehm…, méně hodné).

Oko veřejnosti na nás zůstalo bedlivě upřené i poté, co děti dorůstaly do batolecího a posléze předškolního věku. Nyní se ovšem ochotné komentátorky a poradkyně (především z řad čilých důchodkyň) přestaly tolik věnovat vnějším aspektům a soustředily se na morálku a dobré způsoby.

„Že ti není hamba!“ pokárala jakási paní mou dvouletou dceru v samoobsluze, když předváděla svou tradiční scénku kvůli lízátku. (Hanba jí nebyla, zato mně ano.)

„Půjdeš se mnou?“ nabídla jí vážným hlasem jiná dáma, když Anička umíněně trucovala na chodníku.

„Odnese tě čert! Támhle už jde!“ oznámila jí sugestivně další.

„Že na tebe zavolám policii!“ hrozila jiná.

„Přijde si pro tebe bubák!“

Kupodivu téměř nikdy nebyly tyto výtky a výhružky adresovány mně a ony lidové moralizátorky je zřejmě pronášely v domnění, že mi tím pomohou. Jejich snaha se ovšem míjela účinkem. Nejvíc mě vyděsila jedna, která mé dceři prorokovala: „Když budeš maminku takhle zlobit, brzo ti umře!“
Nyní už starší Anička chodí do školy a mladší Líza do školky a kruh se pomalu uzavírá, protože do života mi začínají mluvit ony samy. „Mami, dej tátovi pusu!“ nařizuje mi každé ráno Líza, zatímco Anička vynáší ortel nad mým oblečením: „Tyhle boty jsou fakt příšerný!“

Další pokračování a osudy Kláry již za týden.