Když si sáhnu do svědomí, vlastně ani nevím, jestli bych dokázala volit mezi pionýrem a náboženstvím, obé mělo pro mne magickou přitažlivost. Obrázky z hodin náboženství mého bratra (tím, že byl ode mne starší tak pana faráře ve škole ještě stihnul) se mi moc líbily. Ale nádherně nažehlený pionýrský šátek, případně ten od mé sovětské kamarádky, co mi poslala v dopise, také byly pro mne docela vysokým měřítkem vkusu a krásy! Dokonce jsem kvůli jednomu z ranních přežehlení odložila žehličku na židli a jen bratrova nevolnost, kvůli které opustil školu o několik hodin dříve, zabránily většímu neštěstí. Teď mne napadá: nebyl to už první počinek mého andělíčka strážníčka, později přejmenovaného na andělíčka parkovníčka, ještě později mnou nazvaného AP (vysvětlím později)?
Tenkrát jsem ještě byla ušetřena dilema z volby, zůstala jsem pionýrkou celou školní docházku. Možná mou vrozenou tupostí nebo tím, že jsem vyrůstala v docela velkém městě, nikdy jsem si nevšimla, že se v nějakou dobu či v nějaký čas chodí do kostela na mše či jiné sešlosti. První setkání s touhle problematikou byla půlnoční, kam mě má úzkostná maminka v mých asi 15 letech nepustila a zřejmě dobře věděla proč. Mé kamarádky se cestou domů přiopily domácím rybízovým vínem, propašovaným ze sklepa jedné z nich, a protože docela dost mrzlo a ony při pití zřejmě posedávaly ve sněhu, dostaly všechny tři angínu. Škoda, mohla to maminka výchovně využít jako popisu trestu božího, jenže u nás doma se o křesťanských věcech skutečně vůbec nemluvilo. Nevím, zda se rodiče báli postihu nebo víru v sobě neměli, to už se nikdy nedozvím. Že se tatínek o velkých církevních svátcích zúčastňoval – a rád – církevních bohoslužeb jsem se dověděla až po jeho devadesátce, málem těsně před jeho odchodem ze života. A doteď si vyčítám, že jsem, když už nemohl chodit, nezavolala k jeho lůžku kněze. Bála jsem se, že by to bral, jako že už nevěřím v jeho vyléčení a taky jsem nevěděla, kam se mám obrátit o tuto službu. Ale to je jen moje chabá výmluva. Prostě si to vyčítám…
Jak se na mě během mého životního putování nabalovaly životní peripetie, často se mi zdálo, že nade mnou někde někdo drží ochrannou ruku. Ovšem vždycky si počká až na chvíli těsně před pádem do propasti. Až už s ničím podobným vůbec nepočítám. Ejhle a všechno je jinak. Když se mi v jednu dobu nedařilo vůbec v ničem, dokonce mě nenávratně opustilo několik mých blízkých, vstoupila jsem do kostela. Usedla do lavice a čekala zázrak. Ticho zvláštně vonělo a od na straně umístěné zpovědnice se zvedl člověk s pokorně sehnutým tělem, ve kterém jsem poznala mého souseda. Toho, jehož posudek na mě jsem si po revoluci vyzvedla (nikdy jsem ho raději neměla číst) a pochopila jsem, proč jsem nikdy nemohla dostat devizový příslib, půjčku v zaměstnání a jiné výhody člověka, který „s vlky vyl“, ale to bylo to nejmenší, čím se, nejenom mně, snažil ublížit. Jiným ublížil daleko víc, ovšem kde není žalobce, není soudce. V době předrevoluční poukazoval hlavně na křesťany, ty si dle jeho názoru nezasloužili vůbec nic. Z jeho náhlé pokory se mi zvedl žaludek.
Zvedla jsem se a odešla pryč.
Zase chyba.
Víra není v budově, v lidech, co navštěvují kostely. Víra je v nás.
Pochybovala jsem o větě, že nikdy na mě není naloženo víc, než unesu. Copak jsem vždycky všechno až dosud neunesla? Moje víra je taková, že žiju tak, abych se za sebe nemusela stydět. Ostatní ať si svůj způsob života zvolí sami.
Jo a proč AP, co jsem slíbila vysvětlit? Jak jinak nazvat úkaz, když přijíždím na beznadějně plné parkoviště a najednou se rozsvítí světla, řidič nastartuje, odjede a já mám zase na chvíli „svý jistý“? Kdo jiný by mi podal takhle pomocnou ruku?! Alespoň pro tuto chvíli, ale má snad někdo něco na furt?