Jenže hvězda seriálu Vyprávěj momentálně nejčastěji vypráví o mateřství, a to s nadšeným úsměvem, až smíchem.
Po kom Alžběta je, po vás, nebo tátovi (Jan Seidl, pracuje v reklamní agentuře, pozn. redakce)?
Zatím mám dojem, že vizuálně je to celej táta, ale naštěstí on by byl hezká holčička! Má po něm krásné tmavé oči a dlouhé řasy. Těžko říct, po kom je povahově. Na tak malém dítěti se asi ještě nemůže projevit povaha, to uvidíme, až bude větší, až se s ní bude dát komunikovat. My jsme s tatínkem úplně rozdílné typy a bude fajn, když se na Alžbětce podepíšu já i on, když si z nás vezme to dobrý. Ale ona si určitě vezme i to špatný. To neovlivníme.
Jako malá jste prý docela vyváděla.
Pamatuju si, že jsem byla nesnesitelná. Strašně jsem toužila po mončičákovi, takové té plyšové hračce, kterou měli jen v Tuzexu. Mám o pět let starší sestru, dneska je z ní doktorka, učila se líp než já a je rozhodně chytřejší. No a ta by o tom mohla vyprávět! Třeba jednou přišla domů, já jsem ji napjatě čekala, protože mi měla přinést mončičáka, a ona řekla, že ho nesehnala. Ztropila jsem hroznou scénu, protože bez mončičáka se žít nedá. Ale ona si ze mě jen utahovala a naštěstí mi ho pak dala. Ségra věděla, že mám sklony k hysterii už odmalička.
Kde skončil ten mončičák?
Je dodnes někde u rodičů na Slovensku. Opravdu jsem po něm strašně toužila! A ještě jsem taky chtěla kinder vajco. Jsem ročník 79, a tak to určitě pochopí ti, kdo byli tehdy taky malí. Ale my měli rodinu v Kanadě a já odtamtud měla i věci, o kterých se ostatním ani nezdálo. Třeba malou gumovou kočičku a panenku, co voněla po jahodách. Pamatuju si, že jsem je jednou vzala do školky a zahrabala kočičku na pískovišti, že až se vyspinkám po obědě, zase ji vyhrabu. Jenže ona tam pak už nebyla a matně si pamatuju, že ji tenkrát vyhrabal kluk, co mě miloval. Asi mě tímhle způsobem chtěl poškádlit.
Malé dítě znamená taky spoustu vaření. Jak jste na tom s tímhle úkolem?
Vařím docela ráda. Uvařím víc porcí a mám speciální nádobky přesně té velikosti, jaká vyhovuje malému dítěti, a zbylé jídlo v nich mrazím. Snažím se vařit zdravě, a když holčička začala jíst kromě mléka i tuhou stravu, koupila jsem přístroj, v němž se dá vařit na páře, takže potraviny neztratí živiny. Když se to za čtvrt hodiny uvaří, vedle je druhá nádobka, kde se to rozmixuje.
Máte nějakou radu pro ostatní maminky, jak si zorganizovat život, všechno zvládnout a nezbláznit se?
To je otázka, o které bychom se mohly bavit i týden. Strašně obdivuju ženy, které výchovu zvládají v pohodě a jsou takzvaně organizační typy. Horší je, když ten organizační a plánovací typ nejste, přesně jako já. To je peklo, protože s dítětem musíte být logistička. Pamatuju si, jaké nervy jsem zažívala, když jsme šly poprvé s Alžbětkou ven, a to jsme jely jenom k doktorce. Vypravit sebe, do toho oblíknout mimčo, vzít všechny věci, které k tomu potřebujete, protože u doktorky budete třeba kojit a tak dále. Začátky jsou hrozně těžký. O to horší, když je člověk náturou jako já – energická a výbušná, všechno hodně prožívám. Jsou prostě pro maminku strašně těžké chvíle a pak je důležité mít se s kým poradit.
Měla jste někdy pocit, že nějaká situace je neřešitelná?
Tyhle pocity mám každý den nejméně stokrát, možná tisíckrát. To, že se rok v kuse nevyspíte, je znát. Nemáte tolik síly, ale všechny věci pro dítě udělat musíte. Takže vás rozhodí i taková blbost, že se nechce převlíkat. Ztropí scénu, utíká s nahatým, nedej bože ještě zakakaným zadkem po bytě, a to už vibruju. Ale to k tomu patří. A jestli tohle nějaká maminka nezažívá, tak ji obdivuju, a na druhou stranu tomu nevěřím. Protože i když svoje děti milujeme úplně nejvíc, dokážou nás i maximálně vytočit.
Věří Betka Stanková v různé moderní vychytávky, nebo preferuje spíš tradiční způsoby? A proč je podle ní někdy lepší dát si dvojku vína? Přečtěte si v nové Vlastě 28/2013.
