Milé dámy,

jestli to hned ze sebe nedostanu, asi mě zatknou za vraždu manžela. Už to zase udělal. Někdy se divím, že mě to ještě vytáčí, když už je to takový domácí folklór. Když uklízím víc jak deset minut, nazve mě hygienickou fašistkou. Copak si musím libovat v bordelu jako on? Stačí mu půl hodiny, a z bytu je smetiště. Na křesle kabát a na něm fusekle, na židli kalhoty, na zemi hozený svetr. V obýváku u televize si udělá výstavku pivních lahví, hrníčků od kafe a brambůrků, které následně rozdrobí po zemi a gauči. A pak se diví, že se rozčiluju.

Někdo napsal, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Já tedy nevím, odkud jsou ženy, ale muži jsou z prasečího chlívku.

Někdo napsal, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Já tedy nevím, odkud jsou ženy, ale muži jsou z prasečího chlívku. Jinak si jejich odolnost proti bordelu neumím vysvětlit. Nemyslím si, že by ten můj byl nějaký zvláštní exemplář. Možná některá z vás má doma chlapa, který rovná trenýrky do komínku a ještě si je sám žehlí, ale z toho bych asi taky zcvokla. Jsem pro rovnováhu. Byt má být přiměřeně čistý a uklizený. Tak aby se v něm dalo pohodlně bydlet, ale aby se člověk nebál na něco sáhnout, že to upatlá.

Nemyslím si, že bych to s úklidem jakkoli přeháněla. Jednou týdně vygruntovat celý byt – vysát, vytřít, utřít prach umýt koupelnu a záchod. V průběhu týdne jen drobná debordelizace, jako že dám po jídle nádobí do myčky a uklidím nepořádek po vaření. Oblečení dávám do skříně, kam patří a nevystavuji ho po nábytku. A kvůli tomu jsem hygienická fašistka.

Jednou týdně vygruntuju celý byt. A kvůli tomu jsem podle něj hygienická fašistka.

Podle mé drahé polovičky bych měla brát do ruky vysavač, až podlaha nebude pod prachem vidět. Ale jak ho znám, tak by namítal, že ta prachová chlupatá zvířátka, která se kutálejí v průvanu po podlaze, jsou roztomilá a že jsem sadista, když je ničím.

Jsem realista, vím, že ho nenaučím uklízet, ale já mám pocit, že mou snahu o pohodovou domácnost systematicky ničí. Nebudu žít v bordelu, abych mu udělala radost. Respektuji jeho záliby, i tu nechuť uklízet. Ale ať mi proboha za to nenadává (ani v žertu), když část našeho společného času věnuji úklidu. To je přeci normální v každé domácnosti. Nebo máte pocit, že to přeháním?

Děkuji za možnost se vypovídat a uklidnit. Když mi poradíte, nebo napíšete, jak se s takovouhle lapálií vyrovnáváte vy, budu ráda.

Vaše Alice K.