Vychovávám ji sama od jejích tří let. S manželem jsme se rozvedli po vzájemné dohodě a bez emocí. Vdávala jsem se ve třetím měsíci těhotenství s vědomím, že náš svazek není založen na velké lásce, nýbrž na náhodném početí.

Manželství nevyšlo

Sice jsme se oba snažili, aby manželství klapalo, ale nepodařilo se to. Andrea zůstala po rozvodu v mé péči a manžel – tedy už bývalý – se odstěhoval za novou prací a novou partnerkou do Brna. Donedávna byla Andrea bezproblémové dítě.

„Taková hodná holčička,“ chválili ji všichni. Až mě někdy udivovalo, že je ve srovnání s vrstevníky tak klidná a poslušná. Potíže nastaly s pubertou a stupňovaly se. Teď je jí 15 let a já si s ní vůbec nevím rady.

„Školu nenávidím a na žádný gympl nepůjdu!“ oznámila mi věcně a na svém rozhodnutí začala pilně pracovat. Neomluvené hodiny a špatné známky byly jen začátek. Z jedničkářky se stala čtyřkařka a ze dvou předmětů dokonce propadala. Každou chvíli jsem byla ve škole „na koberečku“.

Byla drzá na učitele. Nachytali ji, jak kouří na záchodě, a vysloužila si dvojku z chování.

Bylo mi jasné, že se studiem na gymnáziu je konec – za takových okolností dceři nemohli dát doporučení. „Proč to děláš? Pokud máš nějaké problémy, tak se mi svěř. Pokusíme se najít řešení,“ navrhla jsem.

Podívala se na mě s nenávistí. „Řešení? A jaký? Tady není žádný řešení! Já prostě na školu nejdu, jasný?“

Kašle na mě

V další fázi vzdoru mi přestala pomáhat v domácnosti. Že by došla na nákup nebo vynesla odpadky? To ani náhodou. A její pokojíček vypadal jako po výbuchu.

Domluvy nepomáhaly. „Jestli budeš pokračovat v těchhle přednáškách, mami, tak uteču z domova!“ Vydírání útěkem Andreu evidentně bavilo, stejně jako různé druhy provokování. Třeba si přede mnou zapálila cigaretu: „No a co? To mám tajně kouřit na hajzlíku? Můžeš bejt ráda, že nejedu v marihuaně.“

Snížit kapesné nemělo cenu, dostávala poměrně značnou částku od svého otce. A promluvit si o ní s bývalým mužem? K ničemu. Řekl, že ji vychovávám já, takže veškerá tíha odpovědnosti padá na mě. On ji přece vídá jen dvakrát za měsíc, takže napravit škody, které jsem já napáchala, prostě nezvládne.

Nervy mi ruply po té, co Andrea vzala talíř s nedotčenou večeří a jídlo spláchla do záchodu. Takový hnus přece jíst nebude! Poprvé v životě jsem jí vrazila facku. A ona mi ji vrátila! Byla jsem bez sebe vzteky, lítostí a bezmocí. Seřezala jsem ji koženým páskem a ona na mě vzápětí zavolala policii. Prý ji týrám!

Nevím, kudy dál

Přijeli sympatičtí, mladí policisté a nezavřeli mě, v což Andrea zřejmě doufala. Při odchodu mi jeden z nich dokonce mezi čtyřma očima tiše řekl, že jsem tomu „frackovi“ měla uštědřit výprask už dávno, protože týraná jsem tady evidentně já.

Návštěva policie Andreu zřejmě zklamala. Asi se těšila, jak mě odvedou v poutech. Usoudila, že je třeba ještě přitvrdit, takže mi začaly mizet peníze z peněženky a ztratily se mi i nějaké šperky.

Přísahala, že peníze nevzala a že jsem šperky někde zašantročila. Její arogance mi vyráží dech. Copak v sobě nemá trochu citu? Jsem zoufalá a někdy si dokonce přeju, aby dcera umřela. Poplakala bych si, ale pak bych měla klid. Stydím se za ty pocity, vím, že je to hrozné, ale nemůžu jinak. Co mám dělat?

Karolína

I na vydírání musejí být dva

PhDr. Petr Šmolka, psycholog, Poradna pro rodinu, Praha 12

  • Vzpomínám na bývalou klientku a především na její návraty k pojmu rodičovská bezmoc. Původně ode mě neočekávala nic jiného, než že její pubertální dceři z pozice jakési pomyslné autority domluvím. Sebekriticky musím přiznat, že jsem se o to ani nepokusil. Autorita, navíc kárající, byla nepochybně to poslední, na co by slečna dcera slyšela. Vždyť i to její zlobení bylo přece výrazem protestu proti autoritám – rodičovským, kantorským, obecně řečeno dospěláckým.
  • Několik následujících setkání jsme spolu probírali klientčiny pocity viny. Něco podstatného se začalo měnit až ve chvíli, kdy přijala, že ani ta sebelepší výchova není všemocná. A že se do osudů našich dětí stále více promítají i mnohé další vlivy: normy vrstevnických skupin, společenské klima, zčásti pochopitelně i pubertální hormonální změny.
  • Milá paní Karolíno, vaše Andrea je možná nešťastná, především se však projevuje jako nezvladatelný fracek, který navíc nemá sebemenší zábrany vás vydírat a provokovat. Také k tomu vydírání jsou ale vždy třeba nejméně dva – vydírající a vydíraný. Teď má zřejmě pocit, že nalezla vaši Achillovu patu: přece byste nešla tak daleko, abyste ji nechala utéct z domova! Její pocit je do jisté míry oprávněný. Tak daleko by šel jen málokterý rodič. Někde v duši může mít škodolibou radost z toho, podaří-li se jí vyprovokovat vás k reakci, která je rovněž z vaší strany dětská. Ať už šlo o hádku, nebo „fackovačku“. Křikem, hrozbami, pláčem a třeba prosbami se dostáváte také vy do role pomyslného dítěte, tedy právě tam, kde se ona cítí jako ryba ve vodě.
  • Chcete-li něco změnit, měla byste se vrátit k jednání z pozice „dospělého“. To představuje stanovení základních pravidel soužití a zároveň i sankcí za jejich překračování. Uznávám, že se vám můj názor nemusí líbit, ale 15letá dcera je již ve věku, kdy je za své skutky právně odpovědná.